...:::Reporty:::...

Zaslat nový report



ReportérSrazDatum zaslání
Iruva Nkechi Luqueba Letní Oxford 2019 - Olomouc (2019-06-21) 2019-07-01 18:56:39
Záznam srazu:

Takže prej jako taky mám napsat report, jo? Jakoby asi můj první - s podivem.

Každopádně... já jsem ráno, jako zdárně pracující členy výpravy, vyrazila do fachy s plně zabalenou batožinou a spacákem - tak trochu doufajíc, že v Olmíku na mě čekaj nějaký free matračky (checked) - někdo na ty studentský jízdný zadarmiko vydělávat musí, žeo... No a taky proto, že jsem měla pro Lukyna kejtru. K narozkám. A ta mi ležela v rohu kaclu už dobrýho půl ročku.

Mejla jsem zavřela kol pátý a hurá na nádro. V tu dobu se musím přiznat, že jsem měla dost silný nutkání zůstat doma. My starší... no, čede... žádná sprcha, proležená postel na tvůj tvar těla a lednice s jídlem, co není dehydratovaný v pytlíčku? To je pro mě už trochu edvenčr, kapišto? Dokonce jsem si i na nádru postěžovala, skupině divokých hoczáků, že mám trochu depresičku a že budu (víc než obyvkle) zlá a nerudná.
Jenže ty sluníčkový lidi se nezalekli vlka nic! Normálně mě... tím svým přístupem a psíma Ellíma vočima, přesvědčili. Člověk jim nestih nacpat ani tu kejtru a už seděl ve vlaku. Pozpátku uhánějíc vstříc moravským vrchům (tedy placce kolem Olomouce, žeo.)

A jak ve vlaku? To bylo hezky rozdělený, prostě... nezarezervuješ dost dopředu, nesedíš, čede. Takže já jsem sdílela kupé s Yuri a Mirandou. A byl to fajnej pokecíček - trochu si zanadáváš na RPG tým, trochu si zanadáváš na vedení a Mir striktně neutrál. Neuděláš nic, jsem prostě horká krev.
No.. a když se ti do toho přidá faaaakt divnej spolujezdec, kterej ti valí brouky do hlavy o tom jak se rozved, jak je smutný, že nechceš mít děti a co teda jako v tom životě chceš dělat?! Čede... Ještě že s náma jelo to zelenovlasý stvoření v podobě Yuri: "To je svoboda, chápete?! To, že si může dělat co chce!" - Díky. Heštěg trů. A zůstaň věrnej anarchokapitalismu, brácho.
Nakonec vystoupíš na nádraží v Olmíku, kdy ti na hezkou cestu týpeček poví, že je škoda, že nechceš děti, páč bys prej jako byla dobrá máma. Díky za názor, tady máte klíčenku milej zlatej pane z Ostravy, co hákujete na lince a dlužíte svý bejvalý půl druhýho míče. Lajf gouls jsou holt lajf gouls. ¯\_(ツ)_/¯

Seskupení do expediční formace na nádru proběhlo bez větších potíží, dokonce na mě byli všichni hodný a počkali, dokud jsem si nekoupila... uklidňující prostředky ve formě zápalných tyčinek, co se nesmí použít na půdě klubovny, a přenosnou sprchu - jasná páka, vlhčený ubrousky to z tebe smejou, si piš (ne.. nejsmejou, sprcha je sprcha, čede).
A pak prej kousek... KOUSEK! Jenže když táhneš bágl, čmouda, kejtru a spacoš (a nemluvím o 20 kilech navíc, který jsem neměla, když jsem byla naposled na sraze v Olmiku) i ten kilásek na klubovnu je jak Ultramaraton. A nejvíc mě zarazilo, kolik kentaurů na tý zapadlý cestičce prrojelo. Nechápeš. Asi rok 2019 nebo co.

A na klubovně na nás sámo už čekala další partička Potterovskejch fandů. Protože už dopředu hlásám, že se jako nevobjímám, tak úsměv a podání ruky taky stačilo. Zabereš svý místo k odpočinku a už se nenaděješ, sedíš v hlavním štábu a identifikuješ svojí osobu. Pro mě fakt zajímavý, protože tu bí anyst... většinou se vídám s jinou sortou HOCZáků (s těma co víc trápěj svoje játra), ale bylo to faaakt dobrý. A ač jsem součástí týhle kouzelnický komunity dlouho, stejně jako někteří přítomní, viděla jsem se s nimi poprvé - třeba Bianca, žeo. A pak jsem taky asi tak po milionu světelných let viděla Goldyho. A čede... nemládnem! Vypadáme pořád dobře, to jako jó, ale... víš jak.

Protože moje schopnosti si zapamatovat jména jsou dooost bídný a většinu lidí oslovuju jako: "kolega/kolegyně v červenym/zelenym/dosaďcouznášzavhodné triku", nebylo moc šancí, aby se mi do mozku vypálili všechny jména. Ale snaha byla, snaha byla, čede.

Navíc nebyl prostor na studium tváří a jmen, páč se zavelelo k odchodu na kouzelnickej Counter Strike. Já prostě v civilu, poněvadž jsem hábit snad ani nikdy nevlastnila... ale spousta z nás byla dobře vyšperkovaná a následně i oceněná místními v parku, kam jsme se po několikaminutové chůzi přesunuli. Hele takhle... mládež musí asi někde pít a zdá se, že park v Olomouci je k tomu jak stvořenej. Tóny dubstepu a opilí náctiletí v podstatě protínají vlny ticha linoucího se z rozestavěného Mauzolea. Pitoreskní, leč pradivé.
Nakonec jsem byla vyburcována - ne okolím, ale svojí touhou - se zapojit do hry. Řikám si, Dádo... rozhejbej šunky, jedinej pohyb co máš v Praze je občasný doběhnutí tramvaje, žeo. A když už skončíš v týmu s Goldym, damn it! Fandím vítězům!
No a taky že jsme jim to ukázali, hell yeah! Naší tajnou zbraní Neviditelný plášť a Šaman. To je to krásné na Counter Strikeu - ta možnost se prostě vyblbnout na všech polích. A pak už stačí jedno Bombardo Maxima (a pak že Goldy prej po většinu času volí mírumilovnou cestu, tohle zavání Callahanovinou) a vlajka byla naše. Nebo teda... pak jsem si střihla ten epesní sprintík mezi stíny (kdy máš pocit, že vyplivneš plíce, čede...) a je to tam. Bum! Výhra 1:0.
Pro druhou hru zvolíš Sfingu, páč ta jenom sedí u Mauzolea (kam mnozí nechtěli chodit, páč stovky let mrtvý lidi a tma), googlíš veršovaný hádanky (je to těžší než se zdá) a necháš se vožírat komárama - a že ty mrchy byly agresivní! Bum! Ani se nenaděješ a vyhráváš znova, dobrý ne? 2:0. Jasný vítězství. Uhájíš pozice a jdeš domů.

Teda... to aspoň platilo pro odpadlickou skupinu, která pohrdla půlnoční pizzou (si musíš hlídat linii, když ti 30 klepe na dveře, čede) a vydala se zpátky na klubovnu. Hele, Olomouc je fakt pěkná... ale koho napadlo rozkopat největší křižovatku v historický části města na začátku sezóny? Nechápeš. Tak jsme se trochu zaběhli, no. Ale tak prostě víš jak, čede... drž směr a podle slunce, ne? S mírnou zacházkou a odmítnutím použití moderních technologií, které by tě pravděpodobně zanesly na správnou trasu o něco dřív, než tvoje navádění pomocí hvězdný soustavy, jsme se v pořádku vrátili na klubovnu. Asi kolem půlnoci.

A to my starý lidi plný zloby už chodíme spát. Dáš si sprchu ve formě vlhčenejch ubrousků z Olomouckýho nádraží, vyčistíš zuby, smyješ obličej a šup do spacáku. Matraci vytáhnout do hlavního štábu, páč tam nikdo nechtěl a dobrý. Máš pokojíček pro sebe, pohodina. Nějak podvědomě zaslechneš, že se vrátili pizzaři, párkrát někdo vedle tvý hlavy zašátrá v batohu a pak usneš kolíbán zvuky společenských her z kuchyňky na přeschodbu. Night, night, sleepy head!

A ráno?! Jakože cože? Vstávačky v osm? Čede, to nevstávám ani do práce, ale jako teda dobře no, co naděláš, víš jak. Nějaký ty raňajky v podobě zbytků od tvých magických přátel, kávoš z pytlíčku, trochu modlení, aby ti splaskly ty napuchlý voči a teda funguješ. Navíc se do hlavního štábu napytlíkujou všichni, protože je čas na představení sobotního programu. A že byl! Kromě toho, že nám bylo prozrazeno téma srazu, vyhlásil se i Hroozleyho memorial. Jako človíček který Jamesku nezažil, mi tohle gesto přišlo od organizátorů moc fajn a doufám, že se tato tradice na srazech zachová. :) Už jen proto, že bylo mnoho z těch, kteří se do této aktivity zapojili, třeba loupáním brambory... oslí můstek k tomu, že dopoledne dámy chystaly super guláš! No a někteří z nás... jako třeba moje maličkost, si ještě na chvíli šli natáhnout ty starý nerudný kosti. I když musim říct, že ještě předtím jsme s Yuri podnikly nájezd na místní Supermarket. Čede, to bylo jak zpátky do minulosti! Nekecám. Vejdeš dovnitř a dýchnou na tebe starý časy, kdy na jednom plácku seženeš všechno. Hodinky od Horsta, hrnce, látky, politickou mapu Afriky až po dobrý rajče, sýr a rohlajz - což jsem tak nějak prohlásila za svojí oficiální snídani. V kuchyňce pokecáš se šéfkuchařkama a jseš rád, že nemusíš vařit ty. No a pak si skákneš na 20 minut prostě zalenit. Je víkend, ne?

Z palandy až na oběd. A smekám. Musim říct, že vidina normálního jídla na srazech je vždycky velmi lákavá, páč od jistýho okamžiku (asi tak po druhý čínský polívce) se mi začnou kroutit vnitřnosti nad umame chutí a to ze dvou metrů od místa setkání. Porcí akorát pro HOCZáckou armádičku. Hrnec do prázdna a hezky ven, kde zahájíš start slovního RPG. Jedinej alkohol na celym srazu Diel vylije do ohniště jako úlitbu bohům. Well... Posteskneš si a jdeš vyhodit ty svoje rehydratovaný Kari nudle z plastovýho kelímku, co jsou za pět minut hotový a myslel sis, že si dáš odpolední sváču. Nope.

Každopádně zpátky k programu, žeo čede... Naší skupince byl přidělen jako vypravěč Lukýno. Ani se nenaděješ a okusuješ si nehty nad tím, jak to s tvojí skupinkou dobrodruhů, který se zničehonic objeví u vchodu do pyramidy nějakejch 3000 let zpátky, dopadne. Mir jako první napadne, že sežrat pavouka je asi dobrej tah, takže máš hned na začátku brůža člena kterej se pozvrací - ale aspoň markuje místo počátku, žeo. A pak už to jde jenom z kopce. Zvláštní je, že naší skupince, narozdíl od tý druhý, Bombardo prostě nefunguje... nevíš, viď... asi magie, čede.
Nicméně... beháš po pyramidě, chceš sníst člena svý výpravy, několikrát potkáš sfingu - tu se ti pak nakonec podaří dost nas*štvat, protože nejen že po ní metáš Avadu, viď Janee, ale třeba tě taky nenapadne nic jinýho, než jí sebrat děti - jop, taky dost chytrý, já vím. Ale hlavně... že se dostaneš ven! I s vokurkou, kterou potkáš hned u vchodu. Nakládačku. Ňamíto. Naše putování trvalo asi tak dvě až tři hoďky a já smekám a děkuji za příjemnou hru nejen Lukášovi, ale i Kitty která, jakožto další archiv, byla na sraze přítomna a zahrála nám druhého vypravěče včetně geniálně podrážděné sfingy.

A poněvadž moje tělo fakt už není navyknutý spát na 3 cm matraci, po maratonu v egyptských kobkách jsem na chvíli otevřela Bosse Babiše, zatímco jsem v pozadí poslouchala Kouzelnický soubojnický klub. Mimochodem pecka hra a myslím, že až se víc rozšíří, zapojí se kostýmy a hráči se do toho teatrálně zapojej, bude to velká pecička! (Už teď je. :) )

No a zbytek večera se nesl opět v deskových hrách, čede neveřil bys, ale díky tomu se tak různě prostřídali ty lidičci, takže se nakonec v podstatě setkal každý s každým. Ať už to bylo díky Bangu! - myslim, že si vychováváme dobrý magický střelce, nebo Kartám proti mudlům. Dost klobouček tomu, kdo to překládal. Musim říct, že ve skupince dvanácti Hoczáků vznikly dost zajímavý… věci? A vyhrál Diel! Na plný čáře… což jsme se shodli, že úplně nevíme, jestli je vlastně dobrý, nebo špatný. Nicméně zábavička na večer skvělý! Ani se nenaděješ, čede a je čas zase spát. V dobrý společnosti prostě ten čas plyne tak nějak… jako píseček v obraceči času, žeo. Taktně jsem si opět zabrala štábní místnost a společnost se přesunula do kuchyňky, kde dohráli poslední hry, vyměnili poslední džouky a šli taky na kutě. Ve tři ráno už bys slyšel komára na dva metry jaký bylo ticho. Nepočítám-li hlasité spáče. Ale s tím se nějak počítá.

A ráno tě čeká probuzení, kosti rozlámaný, páč v podstatě spíš na zemi už druhej den - moje osobní volba, nadávám jen sama sobě, asi potrénuju do příštích srazů, nebo si pořídim tu rozkládací vojenskou postel co má Pítrson. Každopádně ti nezbyde nic jinýho než vstát, páč za dvě hoďky ti jede vlak nach Prag. Vyčistíš zuby, pochomejtneš se tak kolem různejch lidí, zapakuješ hraburdíčko a je to. Nesnáším loučení, jsem dál a v hlavě mě máš… jak to rozjíždí Míša Davidů. Nějaký ty objímačky na závěr, páč jako vyměkneš, nebo jseš prostě spánkově deprimovanej, nebo na tebe upře ty prosebný modrý kukadla, viď Ello. Můžeš si vybrat, čede. No a frčíš zase vycházkově na nádro.

Pokud jseš já, tak asi za deset minut, co máš nasedat do vlaku, ti dojde, že jsi svůj mobil nechal na klubovně. Parádička. Naštěstí tvoji spolucestující, skládající se z dobrodruhů Mir a Yuri, mají kontakty třeba na Mattieho a zbrucují klubovní pátrání. Mobil se našel, halelujah. Takže se jenom domluvíš jestli by ti ho mohli vzít, páč se taky vracej do Práglu, a to jen o hodinu pozdějš než ty. Pendolino frčí, ty povídáš o svým magickým já a lidi na tebe koukaj, jak kdybys spadnul z Marsu. Myslíš na sprchu a na to, že máš sakra hlad. Před Prahou nějaká ta uzavírka, ale dorazíš.

Nakonec jsme to ještě stočily, tři ženy, do Mekáče na nějakou tu zdravou sváču. Vybereš si tu luxusní lokalitu Florence, když už chceš nasát ten Pražskej folklór, nebo doprovodit nezletilý členy expedice na autobus domů, viď Markét? Užiješ si luxusního servírovacího stylu rychlýho občerstvení, oceníš, že i Mekáč používá papírový brčka a rozloučíš se s tím, že tě bolí břicho, protože už ti není 17 a tvůj zažívací systém ocení spíš čerstvou okurku, než tu naloženou. Zvlášť když je obalená v čízu.

Já jsem to ale nakonec stejně nejdřív musela vzít zpátky na Hlavák. Vystřihla jsem si stalker mode, páč na Letný je demonstrace a do hlavního města se tak sjížděj proletáři všech měst. Přehlídka transparentů zaručena, stejně jako červeno-modro-bílý pásky a logo Milonu chvilek pro demokracii. A s hodinovým spožděním nakonec najdeš i Mattieho, co byl tak hodnej (fakt moc děkuju!) a vzal na milost tvojí děravou hlavu, co máš na těle jenom proto aby ti nepršelo do krku, a přivez ti ten telefon.

No a pak už jenom závěrečnej pochod Pražskym Sherwoodem. Jop, tamhle zvrací bezdomovec… tak jsem doma, čede.

Takže co závěrem? Jak jsem řikala, čede, a dost to asi vyplynulo z celýho reportu - já nejsem asi typickej srazovej člověk a pravdu díš, pokud jsi mezi řádky vyčetl, že jsem introvert, stará a zapšklá… Ale bylo to super! Moje deprese se rozplynula jako pára nad kotlíkem, ze srazu jsem odjela sice unavená, ale happy jak stádo pomerančů. Takže díky moc, děcka. :) A snad mě přetrpíte i na nějakých dalších akcích. Ruku na to.

See ya, čede!

Dáda