...:::Reporty:::...

Zaslat nový report



ReportérSrazDatum zaslání
Veron Fast Oxford - Olomouc (2007-06-02) 2007-06-06 20:53:26
Záznam srazu:

Oxford z mého pohledu...

Něco po deváte. Vlak zastavil v měste Brno. „Jsme tady...“ opáčila jsem nervózně k Alen. Už jsme v Brně vystupovali a nasledně v něm zabloudili. Samozřejme, jak se říká, dějiny se opakují, a tak jsme i teď zašli do obchodní pasáže a málem zapoměli, kde je vestibul. Príma...takže jsme se otočili na podpatku (podrážkách v mém případě) a vrátili se zpátky, odkud jsme přešli tam, kam jsme měli. Nějak se to seběhlo, vím že po neúspešném hledání toalet, které byly mimochodem rovnou před náma, se objevil John a tak jsme šli za ním a jeho tátou, který už sedlal přistavené čtyři koně (chápej jako auto). Nasedli jsme a vyrazili.
Cesta ubíhala překvapivě pomalu. Po tom, co jsme prošli typické otázky na uvítanou jako „jaká byla cesta?“ a podobně, jsme nakonec všichni ztíchli a koukali kolem až dokud nás kopyta našich koní nedovedli do Oxfordu.
Následně jsme skočili k Johnovi domů pro důležite pomůcky bez kterých by nikdo ze záchodu nevyšel (toaletní papír), odmítli pečlivě připravený guláš, za co se následně omlouvám. Tou dobou jsem ještě nepociťovala hlad. Každopádne nám tedy nezbývalo nic jiného, než se dobrat na ubytovnu.
Tam jsme zůstali, Johnův táta si své tátoše odvedl domů do stájí a my jsme neohroženě vykročili vstříc dobrodružství.
Na ubytovni se den před naším příjezdem pořádala narozeninová párty, takže to tam tak patřičně i vypadalo. Složili jsme batohy stranou v hlavní místnosti a běželi se přivítat. Některých jsme znali, povětšinou, no někteří byli pro nás zcela noví. Tak třeba, ponznali jsme Hraboše nebo Pavla, jak nám řekl, je mu jedno jak mu budem říkat. Prý slyší na všechno. Dál Gaeldra Zlatého neboli Hracha. A jiné osůbky, které spestřili výlet v Oxfordu.
Chvíli jsme jen tak nečinně postávali a seznamovali se, no pak nadešel čas, a my jsme se všichni odebrali k hlavnímu nádraží. Tam už nás čekali staří známy jako Ginny, bratři Magicusové, Sammarin, Alex de Fuego a spousta dalších. Ovšem pan ředitel a jeho manželka pořád nebyli přítomní. Oba měli prý ještě nejaké povinnosti, které byly neodkladné a tak přišli o něco později.
Když už se zdálo, že by jsme teoreticky měli být všichni, udělala Ginny prezenčku. Po té, co jsme se následně přepravili z parku u nádraží zpátky do budovy a pak už se konečně vydali zpátky na ubytovnu v hojném počtu.
Všichni se složili, vytáhli jídlo, vynesli ho ven, kde se do něj pustilo asi dvacet hladových krků. Hedvika Mandarinková z naši koleje a jeji kamarádka Susanne Nightingale přinesli velice chutné perníky ve tvaru čtyř kolejních erbů. Nashromáždenou energii z jídla, kofoly a citronů jsme pak vybíjeli při volejbalu, šermu, fotbalu a podobných činnostech, které provádi mudlové při nedostatku místa.
John a Gaelder byli pověřeni jít na famfrpálové hřiště a připravit ho na zápasy. Po splnení nařízení se po nás vrátili a odvedli nás na mírně zarostlé hřiště. I když jsme létali, mnohým se, včetně mě, ozvali alergické reakce na tu spoustu trávy. Nějak jsme to přežili a odehráli tři zápasy, s tím, že Nebelvír byl spojen s Havraspárem (no jo, bylo nám to proti srsti, ale tak...nejak se to zvládlo XD) a v konečném pořadí se na prvním místě, jak neobvykle s hodně velkou dávkou ironie, usadil tým Mrzimoru, na druhém Nebelvír s Havraspárem a na třetím, dík neúprosným odrážečům a potloukům, zasedl nespokojný Zmijozel.

Pak byl ale čas, všechno zase schovat a jít do centra Oxfordu, kde jsme se měli setkat s ředitelem Lukasem a profesorkou Mehunefer. Všichni jsme se tedy převlékli do něčeho, co ještě nebylo propocené a vzhůru do města.
Po menší neshodě míst jsem se nakonec našli, Lukas s Mehu nám vysvětlili, co bude naším úkolem, rozdali nám potřebné pomůcky a my jsme se rozběhli plnit povinnosti. Naším úkolem bylo pomocí 19 otázek, jejichž odpovědi jsme museli hledat v celém měste a přesně určen‎ým počtem písmenek, které určovali z dan‎ého názvu jedno písmenko, které se nacházelo v názvu místa, kam jsme se měli do sedmé hodiny dostavit. Tuším, že to není zrovna pochopitelné, ale omluvte mě prosím, mám za sebou tříhodinové psaní seminární práce.
Na začátku jsme se měli ale rozdělit do dvojic. Během hry se to kapánek pozměnilo.
Já, jelikož jsem měla koště se sv‎ým partnerem, Johnem McGoldem, kter‎ý měl neviditeln‎ý plášť postupovali docela rychle. Uvedli jsme do mdlob dvojici Aranael a Gaeldra, shodou okolností taky z kolejí Nebelvír a Mrzimor, následně jim odebrali otázky a běželi dál. Narazili jsme na dvojici Alen a Arien. Také schodou okolností Nebelvír a Mrzimor, následně je začarovali a skonfiskovali jim otázky v prospěch státu...vlastně nás. A tak jsme pokračovali dál. Nacházeli názvy, počítali písmenka a pak je zapisovali.
To už jsme ale narazili na další dvojici studentů ze zahraničí (mimo RPG to byla Sysi) s Hedvikou Mandarinkovou z naší koleje. Opět jsme je začarovali a sebrali otázky. Jelikož jsme je už ale měli, milosrdne jsme jim je vrátili a pokračovali s prázdnyma rukama dál.
U jedné otázky jsme opět narazili na čtyřku lidí, jenž měli tu čest potkat nás. Alen, Arien, Aranael a Gaelder se vybavovali co dál, protože Hadika Dung jim ukradl hůlky a oni nic nezmohli. I teď se projevila naše milosrdnost a tak jsme se spojili. Vzniklo společenství 3:3. Nebelvír s Mrzimorem, Mrzimor s Nebelvírem. Společně jsme pak překonávali nástrahy, překážky, vyřešili spor s další skupinkou na čele s Dungem, Modrým, Martinkou Weasleyovou, Jessicou Alia Lektro z Havru a jin‎ými, společně rozluštili zašifrovaný název a utíkali do cíle deset minut před odbitím sedmé hodiny. „Vyhráli jsme!!!“ „Jsme nejlepší!“ „Nebelvír a Mrzimor zase jednou vyhrávali!“ jásali jsme společně a těšili se z víťezství.
Chvíli jsme jeste čekali jestli nepřijde ještě někdo další, rozebírali to, co jsme zažili a když už jsme se začali zvedat k odchodu, protože pořád nikdo nepřicházel, jsme zaslechli ostatní účastníky oxfordsk‎ýho v‎ýletu.
Ředitel HO pan Goldhair opět jednou předvedl „jak vůbec nesympatizuje“ s Nebelvírem, když jsme mu s potešením oznámili jména víťezů tešil se s náma a měl úsměv na rtech. Jednoduše, vyhráli to ty správne koleje (XD).
No a pak nasledovala cesta zpátky na ubytovnu kde jsme opět vytáhli nejak‎‎é to zbylé jídlo a pustili se do příprav na noční akci v jednom z oxfordsk‎ých parků.
... najednou jsme se ocitli v alternatívni budoucnosti o deset let později, kdy na HO spadla Noirová pevnost. Všude byli ruiny. Ze všech stran se scházeli kouzelníci. Některé jsem poznala. Akorát tou dobou, jsem přijela z Norska z Institutu Elementárni magie jako čerstvá absolventka. Přijela jsem tam ještě v rovnošatě a stěží rozpoznávala staré známé tváře, kter‎ých těch deset let u někter‎ých změnilo k nepoznáni.
Bylo to zvláštni. Z Alen byla mladá iluzionistka, právě tak jak ze mě. Charlie Modrý se změnil na váženého diplomata. Z Johna McGolda a Gaeldara Zlatého se stali Hledači Pokladů. Lukasovy vlasy ztráceli na zrzavé barvě. Z Bladera se stal nadporučík ve vojenske košili a s vážným v‎ýrazem. Víc lidí jsem nepoznala. Ale vědela jsem, že po jejich boku budu bojovat za Odboj proti Teroru. Na jehož čele stál překvapivě Mike Magicus.
Říka se, že on našel zbylí viteál a oživil Voldemorta. Naším úkolem bylo najít pečlivě schovan‎‎ý viteal a poslat Voldemorta do věčn‎ých lovíšť. Už teď mi je jasn‎é, že to tak snadn‎é nebude.
Naše přibližně deseti-členná skupina se ocitla pod nějak‎ým mostem na začátku parku. Všude byla tma a mokro. Právě přestalo pršet což se dalo poznat na stavu našeho oblečení. Byla nám zima. Lukas držel v rukách nejak‎ý lektvary. Merlinžel jsme nevědeli jaké a tak je začali postupně pít. Ten můj tekl a tak jsem to tam nechala. Neměla jsem chuť na nejaké odvary z nevím-čeho. Možná to byla chyba...
John si vzal nejsvětlejší. To chyba byla. Okamžitě na něj zapůsobila růžová kledba. Gaelder byl za nějakou dobu po vypití lektvaru mrtv‎ý a do těla Hadiky Dunga vstoupil duch zesnulého ministra kouzel Dereka Hastura. Jenže něco se pokazilo. Z Hada se stala veverka toužíci po oříšku. V dané situaci to ani zdaleka vtipn‎é nebylo. Museli jsme začít konat. Už bylo na čase. Kdoví co provádi temná strana teď už s Voldemortem v čele.
Začalo se pátraní. Po tom, co se nám podařilo zabít Susanne Nightingale, ze které se pravdepodobně stala upírka, a najít mrtvou Arien Severin a léčitelku Aranael, jsme se rozdělili. Byla jsem s Bladerem. Nikoho jsme ale dlouho nemohli najít. Najednou jsme se ale opět na vybetónovaném plácku potkali s druhou skupinou. Ani oni nikoho neviděli, což bylo zvláštni. Opět jsme pokračovali dál.
Další potkáni nebylo ani zdaleka tak příjemn‎ý. Po té co jsem zaslechla s největší pravděpodobností Lukasův v‎ýkřik smrtíci kletby, rozběhla jsem se t‎ím směrem. Pozdě... na zemi leželo tělo mrtv‎ýho Lukase a Gaeldra. Pomalu se jejich duše přesouvala po stezce do světa duchů. Nějak‎ým zázrakem se však jejich duše zhmotnili. Byly to mladé duše a tak nám jen přikyvovali na naše otázky. Z hrůzou jsme zjistili, že je zabil samotný Voldemort.
Najednou jsme našli Alen. Byla živá. Alespoň někdo. A o chvíli se objevil i John McGold. Pr‎ý kolem nich přešlo asi deset temn‎ých. Bylo pozdě. Lukas byl zavražden. Naše nadejě se zmenšovali.
Chvilí jsme trpce přijímali krutou realitu, když se vedle nás objevila Mehunefer. Nejraději bych ji vyobíjmala. Že bychom nakonec na tom tak zle nebyli?
Sir Engal Angarathsky s Johnem Blackusem omráčili mladou holku od teroru. Když jsem přišla blíž, nemohla jsem uvěřit. To už i Martinka Weasleyova se nechala přesvědčit temnou stranou? Byla z ní omráčená upírka. Následně vyléčená a uvedená mnou do Imperia. Bylo mi z toho smutno.
Zabili jsme i jiné. Upírku Hedviku třeba. A teď jsme měli na mušce další. Hledali jsme dál. No najednou jsem slyšela další smrtíci kledbu. Kdo to schytal tentokrát? Stačilo mi vidět vyrovnanej no zároveň překvapenej v‎‎ýraz ve tváři mé sestřenky. „Alen...“ hlesla jsem a hlas se mi zlomil. Když se mi vrátil, vrátila se i sila. Ale Alen jsem už oživit nedokázala. Vše se mi v tom momentu zhroutilo. Je nutn‎é zastavit temnou stranu dřív, než si to odnesou další nevinní lidé.
Najednou jsem si uvědomila, že chybí Blader i Mehunefer. Od Lukase...eh...jeho ducha jsem se dovědela, že s Bladerov‎ým zmizením má něco dočinení právě jeho manželka. Už jsme nebyli v bezpečí. I to minimálni pominulo.
Zapoměla jsem, co udělala Mehunefer a moc jsem se potěšila, když přisla s návrhem, jak je dostat. Šli jsme za ní. Já, Engal, John Blackus a McGold. Mehu se tvářila, ze Engal je pod jejím Imperiem, John byl pod neviditeln‎ým pláštěm a druhej John, Blackus, šel v stínech přeměněný ve lva. Já je hlídala ze vzduchu. Někam se mi ale stratili a najednou jsem slyšela tich‎ý Imperio.
Snesla jsem se na zem ve službách Mehunefer. Dostala jsem za úkol zabít McGolda.
Volala jsem jeho jméno, a když si stáhl z hlavy kapuci, objala jsem ho a seslala mu do zad Avadu. Okamžitě padl na kolena. Mrtev.
Druhý John se někam stratil (Pokousal mě Dravil ve vlkodlačí podobě – pozn. John B.). Tehdy mi Mehu řekla tu krutou pravdu. Nikdy pod Imperiem nebyla. Jen to hrála. Odboj selhal. Nezachránil svět. Přišel o spoustu životů. Zemřeli ale v boji za správnou věc. Cestou do altánku jsem s úšklebkem sledovala okolí. Krásny ticho. Je po všem. Vyhráli jsme. Tak jsem si to přeci přála. Temnota vždy zvítezí. VŽDY.
A pak...poslední Avada. Do očí mi zasvítilo oslepujíci zářivé zelené světlo...a pak...

...pak jsme se ocitli zpátky. Opět v téhle krásne realitě. Budoucnost se nám změnit nepodařilo. Snad ji někteří změní jako minulost. Zatím to zůstane jako záhada.
Dlouhou cestou, unaveni a bolavě jsme se přesouvali zpátky na ubytovnu. Chvili jsme si povídali o všem možn‎ým, přivítali další dva členy Hledačů Pokladů, sira Regise Ashenwalla a Petra Barnowla. A pak jsme si pustili dokumentární film o mudlovsk‎‎ých iluzionistech. Otevřené oči nám vydrželi do půl páte rána. Když film skončil, většina už spala. Já se také pobrala spát.
Ráno přišlo, tak, jak jsme očekávali. Vydýchan‎ý vzduch, pouze sedm hodin ráno a bolav‎ý záda.
Chvíli trvalo dokud se všichni vzbudili. Přišla neděle, a také den, kdy se musíme vrátit domů. Postupně jsme se dokopali k tomu, že jsme začali uklízet alespoň provizórně. Už se nic zvláštniho nestalo. Všichni pomalu ale jistě odcházeli domů, až jsme nakonec zůstali Lukas, Mehu, Alen, já, John, Jessica, Gaelder, Had, Sysi a možná ještě dalších pár mohikánů. No i ti postupně odcházeli.
Kolem jedné přijel odvoz pro Lukase a Mehunefer. Kolem druhé odešla Jess. Gaelder odešel už dřív. A pak, o půl čtvrté, po té co byla celá ubytovna...skoro celá ...zamkly se dvěře a my vykročili zpátky pln‎ý dojmů, které jsem právě sepsala. Je to nechutně stroh‎ý, ale ne všechno je podstatn‎ý.
Nastoupili jsme do vlaku směr Břeclav s obavami, zda zvládneme s Alen náš první přestup. S potěšením Vám oznamuju, že jsme to zvládli. Naše rodiny už bolí hlavy od neustálého vyprávění zážitků. Bylo to skvěl‎ý. A jak se říka, „NEBREČ, ŽE TO SKONČILO, BUĎ RÁD, ŽE SE TO STALO“. A tak jsem, jsem ráda. A těším se na příšti sraz. S pozdravem...

...Vaše Veron