...:::Reporty:::...

Zaslat nový report



ReportérSrazDatum zaslání
Artemis T. E. Clayenshire Severský Slet - Ústí nad Labem (2010-02-27) 2010-03-02 00:00:48
Záznam srazu:

Takže ten den je tady. Mám odřídit celý sraz na severu naší země přede všemi profesory, ředitelem a kamarády. Snad to zvládnu, beru si svojí hůlku a plášť a vyrážím na cestu. První členy naší výpravy jsem nabral už na nádraží Kings Cross. Čekala tam na mě havraspárská primuska Lucia Lex Liu. Zapovídali jsme se a čekali na ostatní, s mírným spožděním dorazil bývalý bradavický šafář Laurindiron Faladar. Byl jsem moc rád že ho vidím, vždycky uměl pobavit. Nakonec dorazili ještě dva členové se kterými jsme z Kings Cross vyjížděli - ministr kouzel Derek Hastur a kolejní zmijozelu Thomas Stanley. Když jsme se sešli rozhodnuli jsme se, že si půjdeme koupit jízdenky, obešlo se to bez větších komplikacích a tak ai o půl hodiny později jsme už seděli ve vlaku směrem do našeho cílového městečka. Cesta ubíhala skvěle. Nejprve jsme s Luciou povídali o škole, to víte kolikrát se mi taky naskytne možnost mluvit s někým kdo je ve škole tak vysoko. Trošku jsem se bál, ale to rychleš přešlo. Profesor Stanley zatím procházel jak=si zápisky kolem předmětů které učí nebo co to byly za papíry, moc jsem mu tam neviděl, po chvíli toho ovšem musel nechat. Při první zmínce o humoru z repertoáru českého Járy Cimrmana nevydržel a téměř až do cílové stanice jsme bavili zbytek kupé vtípky z Cimrmanových her.

Nakonec jsme v jednu hodinu po poledni dojeli na místo určení. Už už jsme se vydali na přesné místo srazu před nádražím když najednou jsem si všiml že moji společníci mávají na jakousi dívku ze které se vyklubala další účastnice naší výpravy. Představila se mi jako Yrsa. Došli jsme až před nádraží. Skupinka čítající jednoho profesora a dvě studentky nešla přehlédnout a tak se k nám přidali na nějakou dobu poslední členové naší výpravy. Můj spoluorganizátor Diego, sestřenka Jennifer Ryanová a kamarádka z nebelvíru Lole Miko Leiringová. Byli jsme již téměěř všichni a pan ředitel a jeho sekretářka napsali Diegovi sovu že přijedou o hodinu později. Řekli jsme že čekat nebudeme. V tu chvíli jsem ale musel ostatní informovat o nepříjemnosti. Hrad na který jsme měli původně zamířeno měl zavřeno. Naštěstí jsem měl v halvě záložní plán - půjdeme 4 kilometry dlouhou cestu k vodopádům, pak přejdeme řeku a dojdeme do čajovny kde zůstaneme zbytek odpoledne.

Vyrazili jsme. První část naší cesty nijak nenaznačovala že nás čeká dobrodružství. Byla krásně rovná, beze sněhu, jen byla prudce do kopce, ale jak jsem si myslel podle mudlovské mapy měl by to být snad jediný a největší kopec který jsme museli vyšplhat. Jmenoval se Winder a nahoře stál malý zámek. Ten nás tak moc nezajímal, víc nás zajímalo jak vypadá cesta dál. Už teď bylo jasné že nejvíc sil a nejmenší problémy budeme mít já a Lauri. Zbytek osazenstva padal už po tomto výstupu. Jelikož ostatní se ještě neměli k dalšímu pochodu zamířili jsme s Laurim do bludiště opodál. Bylo sice živé, ale bradavickému se rovnat nemohlo. Všude napadaný sníh, bylo řídké, jednoduché a dokonce menší než já. Když jsme se vymotali z bludiště ven byl už nejvyšší čas jít. Bylo teplo a tak většina lidí sundala bundy a ve svetrech jsme vyrazili dál.

Tady ale začalo tvrdě přituhovat protože cesta se už tady změnila v ledovou plochu míně natátou do sněhu a tak výšlap po ní nebyl sice nemožný ale ani jednoduchý. Po dalším kopci nahoru, který se naštěstí ukázal jako skutečně poslední, jsme zaznamenali že tři účastníci vzali tento kus jinou cestou. Nevěděli jsme ale jestli nás dojdou hned nebo za dlouho a Diego nakonec řekl že nebudeme čekat, já souhlasil a tak jsme vyrazili dál. Těmi třemi které jsme nechali vzadu byl Derek Hastur, Stanley a Lucia alias Ansí. Že to bude dobrodružství ještě nás přesvědčil už začátek té správné stezky. První obočka na Nebeské schůdky sice ještě nebyla naše, ale další již ano a tak jsme se po úbočí strmé hory vydali po stezce za kterou jak poznamenal později Derek by se nemuseli stydět ani horolezci v himalájích.

Jelikož cesta byla úzka seřadili jsme se do řady. První jsem šel já, za mnou Yrsa, pak Lole, kolem nás Lauri a vzadu šli Diego a Jennifer. První co jsme zjistili bylo že Lole se hrozně bojí výšek. Zalitoval jsem že jsem to o kamarádce nevěděl dřív, ale bylo už pozdě a u ní to zřejmě nebylo tak dramatické.

Došli jsme po cestě k dřevěnému mostku. Lauri nejprve pořídil naši hromadnou fotku načež poznamenal že by mohl vyfotit tu rokli pod ním s tím že by to potom ukazoval jako to čím jsem je vedl. Pravda je že kormě nás dvou se ta cesta zpoátku nikomu nezamlouvala, byla zasněžená, sice více méně rovně ale i přesto se stoupáními a klesáními a zdála se být nekonečná. Asi tak ve třech čtvrtinách cesty mi najednou zvoní telefon a na něm hovor od ministra kouzel. Zvedl jsem ho a první ministrova věta zněla že o horolezecké výbavě v informacích o sraze nebyla ani zmínka. Odpověděl jsem že to je pravda, ale že jsem nemohl vědět jaký bude terén a že zas tak strašný terén to taky není. Po dalším krátkém rozhovoru jsme se domluvili že na ně na příhodném místě počkáme.

Jenže Diego zřejmě chtěl zůstat s Jennifer sám a tak se sami nabídli že počkají na místě a mi ať jdeme napřed ať nám není zima. Zasmál jsem se a laškovně strčil Jennifer do sněhu a vyrazili jsme ale naše mylšenky byly spíš takové že nám tu roste nová láska. Ale kdo ví. Pravdou ale je že po dalším asi kilometru a půl ledvky jsme konečně dolši na rocestí od kterého jsme věděli že je to jen kousek k vytouženému cíli. Náš zbytek tedy čtyři lidé nakonec dorazili nad vodopády. Lole samozřejěm dolu nechtěla a tak jsme se až přímo do cíle vydali jen já, Lauri a Yrsa. Došli jsme tam. Vodopády ale zdaleka nevypadali tak jak bychom si je představovali. Byly strmé, na tmavé skále a divně zapáchaly. Lauri to označil za zápach kozy tak kdo ví. Každopádně ta řeka nebo jak to nazvat byla špinavá, tvořila se na ní pěna a všude kolem byly jenom hromady kamení. Nenašli jsme ani poklad který tu údjně někde měl být jelikož zprávu že má být pod kořeny starého pařezu nerozšifroval ani jeden z nás tří ani následně přišedší minsitr kouzel s ředitelem Lobberem a jeho sekretářkou Sussanne Nightingale.

Odešli jsme tedy s prázdnou zpět na rozcestí kde už čekal zbytek výpravy. Došel jsem tam a všichni na mě vrhali zlostné pohledy. Marně jsem se snažil vysvětlit že za to nemůžu. Naštěstí ale další cesta vedla přímo z kopce dolu po žluté stezce. Upřímně řečeno spíš to byla klouzačka, poněvadž udržet na tom rovnováhu ještě šlo ale popocházet se muselo pomalu. Když jsme se nakonec přes všechny nástrahy ať už v podobě zákrut, skal, nebo stromů dostali až doluzjistili jsme že původní konec srazu nemůžeme ani náhodou stihnout. Nám to ale nevadilo, tak jako tak jsme přešli po nádherném zdymadle řeku a po druhém břehu se vydali do čajovny. TAm nám nejdřív zřejmě nějaký zlobivý skřítek zmátl mapu a tak jsme došli na špatné místo. Ještě že si Lole a Lauri všimnuli že čajovna je o ulici vedle.

Konečně jsme se v ní usadili a začali popíjet čaje. Atmosféra teď už byla uvolněná, přátelská a všichni se smáli. Bohužel nakonec přišel i čas kdy jsme museli spěchat domů. Na cestu zpátky nám pžibyla ještě Sussane a tak jsme jeli teď už v šesti lidech zpět do Londýna. Tentokrát jsme při cestě mluvili o tom co se asi stane na apríla, co se děje ve školní radě a tak dále. Nakonec jsme se na místě kde jsme se sešli zase rozešli do svých pelíšků. Celkově bych výlet hodnotil dobře. Sice nám nepřálo uplně počasí, nebo spíš roční doba, ale i tak se výlet podařil a všichni si ho užívali. A tak se těším až na řádost několika z účastníků zase někdy zorganizuju další :)