...:::Reporty:::...

Zaslat nový report



ReportérSrazDatum zaslání
Jennifer Ryan de Nicolsburg Severský slet 3 - Děčín (2010-07-05) 2010-08-10 16:33:57
Záznam srazu:

Práce na mém stole ubývá, konečně se tedy našla chvilka pro sepsání reportu ze srazu, který proběhl před měsícem. Ano, doba je to celkem dlouhá, ale co se dá dělat. Jistě to každý zná – práce, jež se odkládá a odkládá a odkládá … No co, lepší pozdě než-li nikdy.

Den před konáním srazu jsem začala být zoufalá. I tentokrát, stejně jako u dvou předchozích sletů severských Hoczáků, se organizace ujal Artemis Clayenshire. Už chápu, proč se mu říká „proradný nebelvírský student“, ale o tom jindy. Tak tedy, den před tím očekávaným pondělkem, mi výše jmenované lvíče sdělilo, že záhadně chytilo angínu. Ze dne na den. A že se proto nemůže zúčastnit srazu. Ano, už zase. Inu, co naplat, bacily jsou zákeřnější než člověk počítá. Organizace automaticky přešla na našeho děčínského rodáka, Diega. Ach, ty nespravedlivý živote! „No, já to asi nestihnu.“ byla reakce toho úžasně aktivního profesora. Takže – oba organizátoři odpadli, organizace byla hozena na mě (ti, co mě znají, ví, že orientace v cizím městě je má slabá stránka) a ještě se nám odhlásila spousta lidí. Mé pocity večer před srazem? Netěšila jsem se, a to jako fakt …

Trčet hodinu a půl ve vlaku, který sebou cukal, že se nedalo spát, v plném vagóně hlučných lidí, kde se nedalo číst … Co jsem komu udělala? Už v jedenáct dopoledne, kdy můj spoj opustil mostecké nádraží, jsem se začala modlit k samotnému Teddymu, aby to nebyla taková katastrofa, jakou se to zdálo býti. Naštěstí se mé obavy nepotvrdily. Na děčínském nádraží, plném všemožných turistů, čekalo příjemné překvapení – pan profesor Alvaréz to stihl! Kdybych byla lepší v projevování citů a emocí, asi bych svému kamarádovi skočila kolem krku. Nevadí, tak možná příště. Brzy po tomhle jsme se shledali se zbytkem skupiny, jež přicestovala z Prahy a sraz se mohl zahájit. A to v následujícím složení – profesor Alvaréz, praktikanta Minnie, primuska Luc, prefekt Diel, občan Lauri a dvě obyčejné studentky, nebelvírská Lole a má maličkost, Jenn.

Díky absenci žluté koleje jsme mohli zvesela začít s klábosením. Ale zase si nemyslete, že jsme pomlouvali! My jen konstatovali smutnou skutečnost. Díky přítomnosti děčínského obyvatele jsme se po chvilce dostali do restaurace (pizzerky?), kde se diskutovalo dále. Jen Minnie s Diegem se nezapojili a v rohu místnosti stihli rychlou poradu vedení. Poté jsme se, s plnými žaludky, vydali na výstup na kopec, kde se nachází Děčínský zámek. Z venku opravdu pěkná stavba. Zde se s námi Digoušek rozloučil, měl jisté povinnosti. Škoda, ale zvládli jsme to i bez něj. Prohlídka zámku pro mě byla zklamáním. Ani nevím, jak se to líbilo ostatním. Zlatý ústecký Střekov! Po autogramiádě v konírně s nadšeným imaginárním publikem jsme se vydali na dlouhou pouť s jediným cílem – najít čajku, popřípadě cukrárnu. Ani jedno se nepodařilo, zakotvili jsme v takové restauraci na břehu Labe, kde nad zmrzlinovými poháry koloval můj foťák a Lauri se pokoušel o umělecké foto sklenice s Kofolou.

Nakonec nás čekala cesta zpět na nádraží a čekání na vlak. Stejně, jako jsme přijeli, tak jsme odjížděli – tedy já, směr Most a pak zbylých pět lidí, směr Praha. Nevím, co bylo horší. Zda představa hodinového čekání na můj spoj, či skupinové objetí. Ale zase si nemyslete, že je nemám ráda! To jako nééé. Když tak zpětně přemýšlím, nakonec se to celkem vydařilo. Jen škoda toho Diegova brzkého odchodu, toho příšerného vedra a … cestování bez společnosti je vážně děsná otrava!!