...:::Reporty:::...

Zaslat nový report



ReportérSrazDatum zaslání
Sicoma Wylson HoczLand - Olovnice (2010-08-10) 2010-09-05 14:22:08
Záznam srazu:

O L O V N I C E – čti dál, pokud chceš vědět více.

Dobrá tedy. Rozhodla jsem se po dlouhé době sepsat zase report. Jasně.. psala jsem za své časy na HOCZ jenom jeden, ale to je detail. Prostě uplynula dlouhá doba od toho jednoho a je čas na další ohlédnutím za srazem. Tentokrát je to Olovnice.

Že tam pojedu, jsem se rozhodla na poslední chvíli. Vůbec jsem to neplánovala, když pominu ty dva necelé dny, které jsem měla na zabalení. Takže to bylo takové zmatečné, zvláště, když jsem doma týden před tím měla Dessku a Pansy, takže jsem se neměla čas nějak pořádně domluvit a zabalit. Pak když jsem se ke všemu dozvěděla, že pojedu už v pondělí nikoliv v úterý. Ale všechno jsem to zvládla, sbalila se, vyzvedla peníze a domluvila se s Riskou na kratším setkání. Totiž měla přijet do Olovnice jen na chvilku a pak zase odjet. Takže jsme si naplánovaly společnou cestu z Kralup, kde jsme obě přestupovaly.

Nakonec jsem tedy stála na zastávce s báglem, stanem a spacákem a čekala na MHD, které by mě mělo dovést do Budějovic na nádraží. Dlouho jsem uvažovala, zda si koupit jízdenku na zavazadla (nevím jak v jiných městech, ale u nás, když máme větší zavazadlo než metr krát metr krát čtyřicet cm, musíme platit i za zavazadlo), vždycky jsme na to kašlala, ale něco mi říkalo, že bych si jí tenhle den měla koupit. Nastoupila jsem tedy předními dveřmi a koupila si u řidiče předraženou jízdenku. Chvilku na to u mě byli revizoři.. tomu se říká štěstí.

Dojela jsem na nádraží, předtím jsem ještě sháněla lampion, který byl na seznamu věcí s sebou, ten jsem nakonec nesehnala, a tak jsem se odebrala k vlaku. Koupila si jízdenku na in-kartu, kterou vlastní pouze mé dvojče Mori, ovšem, kdo by nás na těch fotkách rozlišoval žé. A takto jsem nasedla na vlak směr Praha.

Cesta vcelku normální a nezáživná až na ty podivné týpky, co si se mnou chtěli povídat a já s nimi ne. Ještě, že hnedka vystupovali.. V Praze jsem bez problému přestoupila na „rychlík“, který stavil v každé prdelce, jelikož nějaká divná výjimka. Tím pádem jsem nestihla smluvený vlak z Kralup, který jsme si našly s Riskou. Ačkoliv jsem psala Risce, aby na mě počkala, nikde jsem jí nenašla. Rozhodla jsem se jet tedy dalším vlakem, co jel za půl hodiny s tím, že buď Riska pojede tím samým – pokud by měla taky zpoždění, a nebo jí holt najdu na nádraží v Olovnici či až někde na smluveném místě s Ginny. Do vlaku nepřistoupila, na nádraží nebyla a telefon za ní brala taková ta strašně milá paní oznamující vám, že spojení s danou osobou máte vzdát a radši jí nechat vzkaz, kdyby alespoň to zjištění, že se dané osobě prostě nedovoláte nestálo takové prachy.. Což už mi bylo hodně divné. Avšak nedalo se nic dělat, vystoupila jsem v Olovnici a vydala se po šipkách na „tábořiště“. Musím říci k šipkám a popiskům trasy jediné – kdybych neznala blbé vtípky Ginny, tak jí u té šipky, kde měla napsáno „ještě 10 km“, volám ať si pro mě přijede, že nikam 10 km nejdu po slavné Holamě. Ale po zkušenostech právě s ní jsem se jen blbě usmála a pokračovala dál. Při průchodu této malebné vesničky jsem si říkala, že to je teda pěkná díra – měli to vepsané i na silnicích – jak na měsíci, všude samé krátery. A i přesto, že to byla malá obydlená plocha se dvěmi cestami, dokázala jsem sejít ze šipek a zabloudit. Naštěstí jsem narazila na hluchého starého domorodce, co venčil psíka a co se hlavně ve dvoucestové vesnici vyznal, a tak jsem se opět dostala na cestu označenou šipkami. Krom toho jsem procházela kolem místní omladiny, co na mě dost blbě pokukovali. Nevím, kdo z nás byl větší exot..

Když jsem se dostala k poslední šipce, celá uřícená jsem zahlédla skupinku lidí u auta. Byla tam Ginny, Marťa, Míša, Lukáš (kterého jsem sice už potkala na Komáří, ale vůbec jsem ho nepoznala), Tomáš (Ginnyin přítel) a cáklej Cakel. (:P) Do toho ještě pobíhající čoklík Godrik. Riska tam nebyla, a tak už jsem se začínala strachovat, co s ní je. Nějaké velké přivítání se nekonalo, jen jsem prohodila s Ginny pár slov o cestě a o mém zabloudění a pak si sedla na svůj bágl a čekala na to, jestli se třeba neozve Riska. Ta se neozývala a tak mi Cákel došel ukázat skvělou a úžasnou latrínu, která tam s námi měla být celý týden. Stále se řešilo, co se všechno musí udělat, ale jen teoreticky. Prakticky jsme tam dál seděli a tlachali. A protože jsem teprve u prvního dne (ještě ke všemu dne, který ještě nepatřil oficiálně do Olovnice) a už je to zase na stránku, musím to velice zkrátit. Riska se nakonec dostavila s vyprávěním její hezké a komplikované cesty, takže jsme jí viděli asi tak hoďku a pak jí šli vyprovodit zase na vlakovou zastávku. Když jsme se vrátili do „tábořiště“, už tam byla Carmen s Agnes, které přijely též na pondělí. Přivítala jsem je a seznámila jsem se s nimi. Agnes jsem totiž ještě neviděla, pouze si s ní psala, takže to pro mě byl úplně nový pocit. Šla jsem se s nimi rovnou projít po malebné vesničce a ukazovala jsem jim, kde jsem „zabloudila“. Cestou jsme objevili úžasnou a asi taky jedinou hospodu široko tam. (Prý tam tedy byla ještě jedna, ale to nám velmi milá hostinská té první logicky kvůli tržbě zatajila..) Na chvilku jsme si tam sedly s holkama a nakonec se vydaly zpátky do tábořiště.

Do zbytku dne jsme postavili společnými silami Prasinky (S Marťou jsme vyrobily úžasnou nástěnku, která v konečné fázi vypadala jak pohřební deska s oznámením umrtí.. ale co, byla naše..^^) a dozvěděli se, že přijede ještě Sysi, protože nějaký další problém s ČD. Rozdělali jsme tedy oheň, když se setmělo a kecali a čekali. Já si nakonec šla lehnout, tudíž jsem příjezd Sysi zmeškala, avšak uvítala jsem jí ráno.

Druhý den jsme tak nějak všelijak vstali a opět rozdělali oheň. Přece bude snídaně, na kterou se všichni tak těšili. Cakel si rozdělal jakési pochybné fazole v omáčce ve vypůjčeném kotlíku, protože mu milí rodiče zabalili kotlík s umělohmotnýma ušima. Aneb Cákího první stanování.

Tak nějak jsme dodělávaly poslední přípravy a čekali až se dostaví ostatní. První přijela tetička Drůsa, kterou přivezl tatínek na statném kentaurovi. Následně na to jsme přivítali Grace, Kitty, Yrsu, Dereka a Lauriho, pro které jela na nádraží Ginny s Cakelem (oficiální sraz byl v Praze totiž), protože Cakel jel poprvé vlakem a téměř skoro poprvé viděl Prahu a chtěl zažít další nový pocit. Takže když jsme se pak tak hezky všichni sešli, sedli jsme si k Děravému kotli a Ginny nám jako velký org (ork :P) vysvětlila všechno podstatné a důležité k našemu skoro týdennímu prasineckému dobrodružství. Olovnice právě začala.

Keksíkužel jsme se dozvěděli i třeba to, že Lukášův tatínek Yetty má nemocnou manželku a proto pro nás bylo nutné v oblastí Prasinek být potišeji než normálně. Hoczáci a potichu? Cakel a potichu? …. asi tak. Ale nakonec jsme to docela zvládli. Ale nejsme u konce, takže jedeme dále. Krom toho Ginny zahájila oficiálně LARP a začalo se slavnostním zahajování prasineckých slavností. K tomu nám rozdala milou soutěž v rámci prasineckých slavností – měli jsme se rozdělit do dvojic a pak si vybrat dvě čísla. Dostali jsme tak název čehosi a žánr. To jsme měli do pátka promyslet a ztvárnit. Vyfasovala jsem do dvojice Kittku, takže už se rovnou počítalo s tím, že to naše bude šílené. Nakonec jsme si vybraly téma „Králíček Azurit v prádelním koši profesora Brumbála.“ s žánrem „pixarovka“. Ještě, že ta Kittka umí krásně malovat. Jinak bychom byly nahrané. Ostatní si vybrali obdobně vtipná témata (pro velký zájem se podívejte na fotky, je to tam i napsané vše..) a tak se mohla zahájit druhá soutěž do dvojic. Tu vymýšlela Kitty, takže já se neúčastnila. Byly to živé obrazy. Ve dvojicích si zase vybrali čísla a dostali téma a pak dvě slova, která měli do tématu obrazu zakomponovat. Pár návštěvníků Prasinek se to později podařilo natočit, takže to možná bude i k vidění. Ale tohle mělo být na čtvrtek a pátek. A v mém vyprávění je teprveje úterý, takže o tom až později. Každopádně sraz byl tímto zahájen a mimoto i LARP téda. Už se docela smrákalo, takže někdo hrál, někdo jen seděl v Brumbálově čajovně a kecal a někdo seděl u ohně.

Nakonec jsme se všichni po náročném LARPu sešli u ohně a začalo příjemné tlachání. Byla jasná obloha, takže jsme viděli krásné hvězdy. Všeznalá Grace povídala o tom, že mají prý padat, sice nejvíce až ze středy na čtvrtek nebo tak, ale i tak jsme fascinovaně pozorovali oblohu. Jak kdo.. někdo fascinovaně pozoroval jiné věci.

Další den, středa. Detailně si nepamatuji všechny momenty po probuzení, navíc to není zajímavé, takže mnoho jistě vynechávám. Ale jako skoro každé ráno jsme byli navštívit paní Hubáčkovou – měli tam totiž úžasnou sámošku spojenou s Obecným domem a ještě nečím. Takové tři v jednom. I když sámoška paní Hubáčkové bylo spíše dvě v jednom. Starší paní Hubáčková a mladší paní Hubáčková. A vlastně by se dalo říci, že to bylo z jiného pohledu čtyři v jednom – drogerie, cukrárna, vinotéka a sámoška.. prostě místo, o kterém se vám může jen zdát. Po tak úžasné ranní procházce a návštěvě u paní Hubáčkové (ať už mladší či starší) jsme si šli sníst snídani a načerpat tak sílu na další den. Čekala nás totiž skřetí olympiáda.

Nevím, kdo si koho oblíbil víc – jestli my všichni malebnou vesničku Olovnice, nebo obyvatelé vesničky nás. Avšak jakože my objevovali krásu vesničky, ona chtěla poznat naší slávu HOCZ. Jelikož toho rána (nevím zda to bylo už v úterý nebo ve středu, ale to není důležité) přitrajdal Yetty, že musí s Ginny něco probrat. Všichni jsme napjatě čekali, co nakonec téda z Ginny vypadne, když Yetty odešel. A ona nám tu skvělou novinu hned vyklopila. Místostarostku Olovnice zaujalo, že se v jejich vesničce koná tak velkolepá událost – Prasinecký festival, a tak se nabídla, že kdybychom chtěli, můžeme zapojit i místní omladinu, že se má Ginny s nimi na Obecný úřad jít domluvit. A tak šla.. a my čekali.

Až po chvilce nám přišlo divné, že běží rozhlas. S Cakelem jsme aktivně vyskočili a šli si blíže poslechnout, co se to vesnici říká. Zaslechli jsme jen „… Potter-tábor vás zve… dnes skřetí olympiáda… v pátek divadlo…“ Moc jsme toho neslyšeli, pravda, ale i tak nás to poněkud .. udivilo? Jaký Potter-tábor?! A divadlo? Před Obecným domem? Co to ta Ginny zase vyjednala? Celý vytlemený jsme to šli s Cakelem říct ostatním. Za námi to ještě asi tak třikrát v rozhlase opakovali. Nestačilo to jednou že.. Všichni jsme z toho měli druhý prázdniny (Vánoce jsou už ohrané) a čekali jsme až Ginny dojde a vše nám to vysvětlí. Přišla.. vysmátá z hurá akce, kterou zase zařídila. Ale proč né.. HOCZ už dlouho zase neukazovalo svou úžasnost na veřejnosti. Ale vyfasovali jsme na skřetí olympiádu místní vytuněné hřišťátko..

Den došel k odpoledni, návštěvníci Prasinek si začali hledat něco k jídlu.. pak jsme různě připravovali naše scénky nebo obrazy. Po odpoledni nás přijela navštívit Sanmarína s Timotou. To byla Ginny s připravovacím týmem už v hospůdce u hřiště a vymýšlela jak to se skřetí olympiádou uděláme. Nakonec jsme se všichni odebrali na hřiště. Počasí nebylo nic moc, vypadalo to na pořádný slejvák – že by po třech dnech konečně sprcha?

Moc lidí nakonec nepřišlo. Respektive, skřetí olympiády se nikdo krom nás neúčastnil. Nakonec tam bylo docela dost lidí, ale jen se bavili při pohledu na nás. Menší osazenstvo se dokonce i bálo převleků, které na sobě měla Ginny a pár dobrovolníků z našich řad. Avšak my se vyblbli fakt dokonale. Těsně před začátkem nás poctila ještě Ayana svou návštěvou. Ke konci našich konin (skřetin) na hřišti začalo pršet, což nás vůbec nezastavilo. Jen jsme schovali některé věci do bezpečí a dál si soutěžili. Mimoto bych měla uvést dvě naše soutěžící družstva – Hranolky s marmeládou v čele s Ayanou a Veverčí ocásky (nikoliv ocásci!) zkuste hádat s kým v čele. Samozřejmě, že jsme to vyhráli my, Veverčí ocásky. :P Jo a Godrik na mě skočil při soutěžení a dobře mi poškrábal nohu svými drápky. Až doma jsem si všimla, že mi to hezky zhnisalo, ale už je to v cajku. Godričku, Godričku..

Ano, zmokli jsme a jak už jsem psala, vůbec nás netrápilo v tom promoklém jít do již zmiňované hospůdky na oběd. Bylo nás jen trochu víc, takže jsme se v tom malém prostoru trochu mačkali. Tam jsme na dobré dvě hoďky zaměstnali ruce kuchařů, nohy hospodské a také oči opileckých čumilů, kteří se na nás nemohli vynadívat.

Když jsme se konečně odebrali z hospody, najeli jsme na obvyklý režim prasineckého festivalu. Někdo se poflakoval, někdo kecal, někdo jel pro pití do Kralup, třeba jako já s Agnes, Carmen a Tomášem. Krom toho, že jsem po třech dnech viděla záchod a civilizaci, jsme jeli obhlédnou i místní rybníky na slavné Trifidy, které chtěla Ginny pro velký úspěch na táboře 2008 zopakovat. Avšak nejbližší rybník byl postižen zmijozelem (chudák malý, celý zezelenal) a další rybník byl až hodně daleko. Takže Trifidy jsme si nezahráli, ale řekla bych, že hodně lidem to vůbec nevadilo. Poté jsme se vydali zpátky k ostatním. Tam se loučila Evey, která nás také poctila svou návštěvou, avšak vždycky na noc odjížděla s rodiči na psaní jinam. Poté měla odjed i Timota se Samm a Ayana s Derekem. Někteří aktivní s myšlenkou objevování nového, šli tuto skupinku doprovodit na vlak. Ostatní opět zakotvili kolem ohně.. hvězdy byly opět krásně vidět, protože se mraky rozešly.

Cáklík, který byl doprovodit skupinku na nádraží, se nám ale stále nevracel. Ginny se o něj už začala strachovat, když jsme se dozvěděli z telefonu, že se ztratil - poprvé. Byl to pro něj další nový pocit a protože jsem chtěla taky zažít nový pocit, šla jsem mu naproti. Našla jsem ho hned kousek od tábořiště ve vesnici, takže bylo po nových pocitech.

Čtvrteční den probíhal všedně. Připravovali jsme se na živé obrazy a na divadílko před vesnicí. Vařili si oběd a poflakovali se. Vrátil se nám Derek, který ve středu musel odjed, přišla na návštěvu zase Evey. Odpoledne proběhlo předvádění živých obrazů, u čeho jsme se teda dost bavili. Kdyby jste měl někdo zájem o třeba unikátní básničku od Sysi o našem panu ministrovi, vyžádejte si jí. Protože byla fakt úžasná. A i další výtvory byly unikátní. Většina z toho je natočených, ale kdo ví kdy se to dostane na veřejnost či zda se to vůbec dostane nám na oči.

Poté se opět hrál larp, i když se spíše nehrál. V rámci larpu potom Ginny vymyslela emocuci a emovcuci, což nám zabralo celý podvečer. Nakonec jsme se rozhodli, že navštívíme naší oblíbené místo ve vesnici, někteří se vydali, já ještě chvilku s pár lidmi posečkala u ohniště. Avšak pak nám psali, že nemáme chodit, že tam mají jednom do devíti. Nakonec tam strávili snad o hodinu víc než psali, ale tak nám bylo v tábořišti dobře. Navíc nás čekal perný pátek.

Kterého jsme se samozřejmě dočkali! Celí nervózní jsme z toho nemohli spát, takže jsme se probudili ráno pěkně přelámaní. Přípravy finišovaly – ano někdo v pátek ráno teprve začínal něco vymýšlet, ale co.. dvě hodiny se blížily a my se pomalu vydaly před Obecný úřad. Opět je vše monitorováno a pro zájem se mrkněte na srazy na fotky. Pokud na začátku mého setkání s omladinou jsme uvažovala, kdo je větší exot, jestli my nebo oni, dnes se jasně potvrdilo, že… ONI samozřejmě! Odehráli jsme, koupili si zmrzku u paní Hubáčkové a šli zpět na naše tábořiště. S dobrým pocitem, že jsme předvedli to nejlepší, co jsme uměli.

V tábořišti proběhli nějaké úklidové akce. Na programu měly být ještě vodní hrátky aneb vílí tance na jezeru, avšak když jsme nenašli předtím žádný rybník, padlo to. (To jsme netušili, že nepadnou, ale budou v noci..) Ráno jsme se navíc dozvěděli od jednoho náruživého domorodce zprávy z okolních vesnic. Že jsou vytopené a že máme štěstí, že je Olovnice na kopci. (Divné že? Taková díra na kopci..) Obloha nevypadala celý den růžově.. zalezli jsme raději do hostince u Tří košťat (u mě, Agnes a Carmen) a hráli tichou poštu, kdo jsem (Né nadarmo jsem měla na čele cedulku „Nikdo“.. ale uhádla jsem to!) a podobné hry hodné inteligentních lidí, jako jsme právě my. Já si taky mezitím zašila své socky, protože Lauri měl vytuněné vybavení svého batohu, takže tam měl i barevné nitě. V průběhu dne jsem se stihla domluvit s Nat, že když budu v projíždět Prahou, že bych se u ní mohla stavět. Poslední celý den se pomalu dostával ke konci. Přestalo pršet a my se přemístili k ohni. Rozsvítili jsme si všude lampionky a svíčky a udělali si naše tábořiště útulnější. Pak vytáhla Ginny půlnoční překvapení a to svítící náramky. Všichni jsme se o to poprali a byli šťastní. Už nevím, zda jsme šli do pelechu, protože začalo pršet a nebo se nám chtělo. Každopádně déšť nás neminul. Ráno jsme to všichni poznali. Většině do stanu nateklo. Já si zapomněla pořádně dotáhnout zip, takže jsem tam měla taky menší louži. Ale naštěstí kolem desáté ranní pršet přestalo, takže jsme alespoň nebalili za deště.

Začalo uklízení. V Olovnici měli extrémní podmínky pro třídění odpadu, takže náš smíšený odpad, kterého nebylo málo, jsme museli nanovo vybalit a třídit. Avšak nebyl to pro nás takový problém. Všichni jsme totiž pociťovali divné tušení, že to je to poslední, co se na Olovnici bude dít. První skupinka lidí se chystalo k odchodu na nádraží. Já jsem měla jet taky vláčkem, ale měla jsem objednanou jízdenku až teprve z Kralup, kam mě Agnes s Carmen nabídli odvést jejich (Arzitovo) autem. V Kralupech jsem měla přistoupit na vlak jako ti, co vyjeli vlakem už z Olovnice. Takže první skupinka se s námi rozloučila. Zůstala jen Drůsa, která čekala na odvoz autem. Cakel a rodina Weasleyů, kteří měli také před sebou cestu autem. A Carmen s Agnes samozřejmě se mnou. Šli jsme se ještě rozloučit s Yettim a Lukášem, nakonec jsme se s Carmen a Agnes rozloučili i se zbytkem a vyrazily směr Kralupy. Všichni s novým smutným emo pocitem, že to všechno je za námi.

Komické ještě bylo hledání v Kralupech nádraží, ale nakonec jsme to stihly! Carmen je prostě dobrá řidička. :D My s Agnes jsme samozřejmě dobré navigátorky, proč používat GPSku žé? (To, že jsme tam bloudily v tak malém městečku snad půl hodiny, není podstatné..) Vlak jsem stihla, stihli to i ti, co vyjeli už z Olovnice, takže nás čekala společná cesta do Prahé. Nebyla to dlouhá cesta a tak jsme po chvilce stáli na hlavním nádraží v Praze. Tam jsem se dodatečně se všemi rozloučila a vyrazila směr Háje za smluvenou návštěvou Nat. Ale to už nepatří do srazu s názvem Olovnice.

Dojela jsem ve zdraví domů, však to bych nepsala tento report. Mám další hezké vzpomínky. Poznala jsem osobně další skvělé lidi z hocz a vůbec. Nenutím vás to tu číst, ale ti, co chtějí alespoň na oko prožít s námi tento skvělý týden, mají toto k dispozici. A že to píšu na konci toho všeho slohu, no a? Děkuji všem za účast a Ginny za organizování.

A pokud jsem třeba na někoho nebo na něco zapomněla, omlouvám se převelice. :) Jo a jestli objevíte pravopisnou chybu, omlouvám se též, kdo by takové slohy chtěl číst víckrát že jo. ^^

Váš Nikdo