...:::Reporty:::...

Zaslat nový report



ReportérSrazDatum zaslání
Alessandro de Nicolsburg Kouzelné léto - Hájenka u Písařova (2011-08-10) 2011-08-29 22:15:12
Záznam srazu:

(Chvíli po sraze sem začal psát report, napsal jsem jen půlku, pak se mi už nechtělo,... narazil jsem na to znova a řekl si, že raději postnu tu půlku, než-li nic jako u Birminghamu.)

Psal se rok 2011, spojené státy měly svého prvního černého prezidenta a já jsem se devátého dne měsíce srpna vydal na svou vnitrostátní cestu v malé zemi, která dostala jméno po Praotci Čechovi.

Nejprve jsem zaspal, což by ani nebylo tak překvapující, jenže jsem nestihl první spojení do Brna z Nicolsburgu a tak jsem musel na své spřežení koní čekat déle. Čekání se mi vyplatilo a o hodinu a půl jsem se již kochal krásami Zvonařky, vcelku to byla kupa (přesně!) nádherných minut, ihned poté jsem byl nucen nastoupit do dalšího vozu, který táhli vraníci.

Cesta do středu Mordoru byla dlouhá a únavná, společnost mi dělal Smallvilák Clark Kent a hihňající se holčiny, o kterých sem měl vážné podezření, že uznávají třpytící se kreatury na slunci.

Přejel jsem Moravstán a již jsem byl v Královském hradci, kde za mnou přišel sličný panoš Vindict, jeho drahá choť Agnes a má nastávající Jennifer.

I přes má těžká zavazadla a absenci mých otroků jsem pouť k velkému údolí parních lokomotiv zvládl, zde jsem stěží opustil své cennosti a z donucení se vydal přes celé město králů až na největší kopec, na kterém sídlila žena, jenž nám dala najíst.

Zdržení od ženy nás stálo drahocenný čas a tak jsme se s mou nastávající rozloučili a cestovali dále na sever za mistrem Zodem, tedy Géňou.

Přes nástrahy všech nestvůr jsme se nakonec dostali co nejblíže mistrovi, který si pro nás doplaval v jeho ponorce, zde již seděla jeho blonďatá milenka a služka s bublaninou.

Ponorka je plavidlo velké a tak jsme se tam nakonec všichni vlezli i s mými ruksaky.

Na zámku Onďáka (mistra Géňi) jsme se ubytovali a musím říci, že se mi tam tuze líbilo. Večer jsme podnikli tradiční opékačku psů a koček a hodovali jsme až do hodin ranních, nutno podotknout, že jsem pořádali i hon na zajíce v nedalekém lese, kde se nám málem ztratila služka Karamel.

Na druhý den jsme odpočívali v postelích až do pozdě odpoledních hodin, poté jsme si dodali odvahy, vzali do rukou meče a pokračovali v naší výpravě na místo zvané Hájenkou.

Prodrali jsme polními cesty, kamenami, krávami až nakonec jsme zdárně dopluli k cíli questu, domorodci moc přívětiví ze začátku nebyli, mnozí z nich nás chtěli umačkat nebo propálit pohledem.

K večeru jsme skončili u vyprávění o Gamers II. Na to jsme se jako poslední odporučili spát, což se nám však nezdařilo tak dobře, jak bychom chtěli. Mohl za to hlavně mistr Onďák s jeho neúnavnou větou „Vopicooo?!“. Musím říci, že jsem měl hodně chuti po něm hodit plesnivé galoše, což ležely na zemi.

Na druhý den jsme se od sebe nehnuli, až večer nás od sebe rozdělil blahodárný oheň a rostoucí zábava.

Tož byl další den, pátek podle mého lodního deníku. Naši přátelé domorodci byly vyhnáni na celodenní pochod ve slávu zLobberovi!

Naše skupinka neohrožených mužů (a krásných pan) zůstala na hradě Hájence.


Zbytek pergamenu mi sežral drak a zbytky odnesl utíkající Deilen před Lukasem někam do lesa. To víte, zahrávat si s rituály není jen tak.

Tož ale abych to shrnul, dobrej sraz jak cyp.