...:::Reporty:::...

Zaslat nový report



ReportérSrazDatum zaslání
Jennifer Ryan de Nicolsburg HOjenka - Písařov (2012-08-04) 2012-09-02 22:56:58
Záznam srazu:

Když poprvé padl termín srazu, což mohlo být někdy kolem Předvánočáku v Praze (né-li dokonce přímo na něm), byla jsem na vážkách, jestli se mi bude vůbec chtít. Loňská Hájenka byla skvělá, tak nač si kazit vzpomínky něčím dalším, což podle mě v té době nemohlo dopadnout stejně dobře? Nicméně uběhlo více než půl roku a já se rozhodla. Pojedu. Bylo to především kvůli mým dvěma nejmilejším Hoczákům, jejichž jména vám pochopitelně neprozradím. Akorát byste žárlili. A tak bylo rozhodnuto. K balení jsem se jako vždy dokopala noc těsně před srazem, ostatně jako to dělám pokaždé. Zbytečný stres navíc, ale můžete mi to říkat pořád. Nakonec se mi to přece jen povedlo a já mohla jít absolvovat těch žalostně pár hodin spánku...

Ačkoliv se na každý sraz těším už od rána, tentokrát to bylo jinak. Ani vlastně nevím, proč. Proto se mi ani nechtělo pořádně vstát. Ti, co mě znají, ví, že mám vážný problém se stíháním spojů. A je úplně jedno, zda vstanu včas a vyjdu včas, poněvadž i tak mi to ujede. Jsem asi prokletá. Ten bus jel schválně o pět minut dřív, opravdu! No, ale co teď? V deset jsem už musela být na Florenci, neboť jsem musela vyzvednout oslavence, pana Lucase. Hmm. Naštěstí spojení Kladno – Praha je jedno z mála pozitiv tohoto bývalého královského města, tak jsem se do Prahy dostala jen s pětiminutovým zpožděním. Když jsem tedy posbírala pana Laurieho se slečnou Venttou, mohlo se pokračovat v cestě; naše další zastávka byla na hlavním nádraží, kde byl sraz všech Čecháčků (Matt, Lauri, Rosalie, Rodrick, Molly, Lucas, Benjamin a Marek), kteří se rozhodli pro mnou organizovaný odjezd z Prahy. Cesta byla dlouhá a nudná, při které mi Ventta rozbila zmijozelsky zelené brýle, ale nakonec jsme dorazili na první přestupní místo – do Zábřehu, odkud jsme „pospíchali“ vlakem do Šumperka. A zde se objevila první překážka. Spojení do Písařova je na dvě věci, mimochodem. Ale přece jenom všechno dobře dopadlo a i s Márlym, kterého jsme nabrali cestou, jsme se dostali do Písařova, kde už čekala taxi služba Magicus. Teddymužel jen pro naše zavazadla. Alespoň něco. A mohlo se vyrazit do několika kilometrového kopce! Cestou nás potkala řada šílených Hoczáků, které nechci jmenovat, v čele s Blackým.

Sražení se všech zúčastněných proběhlo v klidu a míru. Organizátor Morx, po boku se svou Morxínou, co se ale tvářila jako Dafné, nás všechny pěkně nechal zabydlet se a nařídil volnou zábavu. Nebránili jsme se jeho rozkazům. A zatímco Lucas s Alessandrem postavili stan (kéž byste je mohli vidět!), Blader vymýšlel týdenní plán; olympijské hry. První večer, namísto abychom odpadli únavou ze všeho toho cestování, přišla na řadu Lucasova oslava dvacetin, kdy se jedlo, pilo, mluvilo, smálo se a zpívalo karaoke. Bylo to fajn.

Druhý den se vstávalo těžko, ale nakonec se přece jenom vstalo. Všude panovala dobrá nálada, všichni si pobrukovali písničky z večera. Za zmínku rozhodně stojí střídavá okupace kuchyně, bylo to velmi vtipné. Hoczáci jsou hrozná čuňata. (Ostatně obrázek si můžete udělat na základě fotek.) I když pokus o gulášovou polévku, kterou se mi pokusila připravit Winterka, mě dost vyděsil. První část dne se všichni různě poflakovali. Naše mláďata (Rosalie, Rodrick, Ráchenka, Monika) se rozhodla pro hodinu kreslení! No, upřímně, moc jim to nešlo. Co si budeme povídat. Svou návštěvou nás poctil Mike Magicus, mohli jsme tedy vidět dvě třetiny klany Magicusovců. Štěstí, že nebyli všichni, ještě by nám předvedli kouzlo tří. Jiní (já, Márly, Lucas) se zase rozhodli vyvalit se v trávě jako vorvaňové (ano, to opravdu není pták, Lucky) a chytat bronz. Neúspěšně. Mezitím se drahý Nicolsburg snažil zachránit naši gulášovou polévku. Těžko říct, zda uspěl. Odradil mě už první pohled. Když se všichni najedli, byl čas na akci. Aneb Bladerova snaha rozhýbat nás při zahájení hoczáckých olympijských her. Následoval Bang! a volný večerní program. Však to znáte.

Třetí den nestojí nijak zvlášť za řeč. Nejprve se zase všichni flákali, dojelo dalších pár odvážných lidí (například Grace a Géňa), všichni si vzájemně masírovali záda, hromadně se prohrávalo (děkujeme, Blacký) a připravovalo se na další disciplíny. Ti odvážnější jeli pohoršovat mudlovskou společnost na koupaliště. Gerhardsen si mezitím sjednával pořádek v koleji a spolu se svými poskoky (Miou a Márlym) šel pro dříví na večerní oheň. Sláva mu. Inu, kdo umí, ten umí. Než se setmělo, tak samozřejmě nechyběly další výše zmíněné olympijské disciplíny, do kterých jsme se po příjezdu plavajících nadšeně vrhli. Především hod talířem na Bladera s Lucasem měla velký úspěch. Jen někdy se je nepodařilo trefit... Po sportovním výkonu se pár lidí uchýlilo dovnitř ke stolu hrát Back to the future (trvalo to jenom čtyři hodiny, pohoda) a zbylí věnovali pozornost Partičce s Lucasem (on je prý herec, ale pšt) v čele. No, na plzeňskou verzi to nemělo ani náhodou.

Následující den jsme opět vstávali s úsměvem. Jak taky jinak. Ti mladší se zabavili mým (!) bublifukem, ti starší (někteří) se vydali zdolat těch pár kilometrů do nejbližšího obchodu. To pivo se samo nedonese, že jo! (Jen žertuji, měli jsme hlad.) Už jsem se zmínila, jak krásná krajina v Písařově je? Následně se opět vařilo, smálo, jedlo, pilo, sportovali, vždyť to znáte. Nebo jednou poznáte. Tak nač být podrobnější. Musím ale zmínit Pítrosův odvážný kousek, když se snažil „opravit“ ucpaný odpad. Za všechno můžou špagety! (A upozornění pro příště: nikdy se nesnažte kombinovat míčové hry a obědvání, Blader by mohl vyprávět, jak přišel o svou čínu). Deilen si zvedl ego během přetahování a následně si mohli všichni začít užívat dalšího klidného večera a jeho volné zábavy. Tu my máme přece rádi.

Stavěli jste někdy lidskou pyramidu? Několik odvážných se o to další den pokusilo. A kupodivu se dařilo. Aby taky ne, když se na tom podíleli významní stratégové, Lucas a Grace. (Jak se jim dařilo, můžete vidět na fotkách. Nee, nedělám si reklamu.) Celé to kazil fakt, že si pár přihlížejících vzpomnělo na Vy-víte-koho.. A ne, Voldíka FAKT nemyslím. Jestli si myslíte, že se při tom dostatečně vyblbli, pletete se. Netrvalo totiž dlouho, a zatímco se nebelvírští odklidili stranou řešit kolejní záležitosti, neúnavní Hoczáci se znovu oddávali míčovým hrám. Jestli víte, jak to myslím. Večer moc klidně nezačal, neboť si nějaký talent hodil mobilní telefon pod hromadu klád. No chápete to? A tak se téměř všichni sebrali a šlo se hromadně vytahovat. Ten mobil, samozřejmě. Ale taková kláda není nic lehkého! Naštěstí jsme měli Bladera, odvážné tažné zvíře, a jeho auto. Třikrát hurá! Vše dobře dopadlo. Společnost se poté rozdělila; ti, co dali přednost línému nahřívání se u ohně, a ti, co rádi zpívají. Měli bychom založit skupinu! Hocz band.

Ve čtvrtek následoval velkolepý pochod do Králíků. To víte, jenom 15 km na oběd a dalších 15 zpět. Nebudu říkat, že jsme si to neužili. Sice jsem nečekala, že bude naše skupinka (já, Cakel, Sádroš, Lucas, Síca, Ventta, Winterka a Mia) tak akční a pár kilometrů PŘED zbytkem, ale stalo se. Doteď nepochopím, proč nám bylo při výšlapu do těch největších kopců tak do zpěvu, ale co už. Když nestačíte s dechem, zazpívejte si Yesterday od Beatles! Ale ne, nestěžuji si. Bylo to super. S Cakelem nám to prostě hlasově ladí. Takže jestli se příští rok dostanete na Hájenku a půjde se do Králíků, nebojte se toho; je to legrace, když jdete s těmi správnými lidmi! Cestou jsme teda zmokli, ale to k dobrodružství patří. Chytila jsem si žabku! Večer jsme tradičně zakončili u táboráku. Klasika. Kdo neabsolvoval alespoň jeden Hocz táborák, jakoby nežil. A poučení na konec? Seno patří koňům! (A ještě něco: nikdy nehecujte Cakela s Márlym a Deilenem, aby polykali skořici. NIKDY. I když, za tu podívanou to možná stálo.)

Předposlední (ANO! Už se blížím do finále, stejně mi dochází pergamen.) den se vstávalo pozdě. Alespoň já vstávala až v době, kdy normální lidé obědvají. (Náročná noc.) Tudíž nevím, co se dělo, kromě toho, že nás opustila Winterka s Miou, Deilen a Márly – báli se nás? Když jsem vstala, všichni se tak nějak flákali, zase, načež jsme strávili odpoledne hraním famfrpálu. To vám byla podívaná! Následovala procházka do hospody v Písařově, kam jsme se pozvali na večeři. Poslední večer byl dramatický. Blader, Blacký, Sádroš, Lucas, Síca a Cakel s mou maličkostí se nahoru dostali dříve. Před všemi ostatními. Víte, říká se, že na Hájence zemřel hajný Háječek, prý se tam oběsil, protože mu jeho žena zahýbala, a jeho duch tam straší dodnes... Což nás inspirovalo k vyděšení nic netušících Hoczáků. Měli jste je vidět! A slyšet. Štěstí, že tam nebyl Deilen. Nakonec jsme vyděsili i sami sebe a raději se šlo spát.

Poslední den, jak už to tak bývá, byl plný úklidu, hugáčků, loučení, posledního rýpání, slibů, slz.. Ah, kolik jich bylo! Všichni se šťastně rozjeli do civilizací, které hrdě nazývají svým domovem, s dobrým pocitem a novými zážitky. Sraz se rozhodně vyvedl, i když se z toho stává spíše taková zaběhnutá fráze a těžko říct, zda to ještě bývá myšleno upřímně. Ale to pro vás není podstané. Všem děkuji za fajn týden a příště na viděnou! (Mimochodem, máte hlad?)

Lůca / Jenny