...:::Reporty:::...

Zaslat nový report



ReportérSrazDatum zaslání
Sicoma Wylson Oxfordský podzim 2012 - Olomouc (2012-10-19) 2012-10-22 03:42:42
Záznam srazu:

Psáno z neděle 21. na pondělí 22. října 2012 ve Včelné.

Zdárek bando.

Po nějaké době přicházím zase s reportem a to hlavně z jednoho prostého důvodu – nemohla jsem fotit. A jelikož moje fotky jsou většinou takovým obrázkovým reportem a na letošním Oxfordu jsem keksíkužel foťák neměla (takže jsem nemohla všechny prudit, což je fakt smutné), rozhodla jsem se vám představit sraz mimořádně alespoň tímto způsobem (ačkoliv obrázky a stručný text je pro vás asi snesitelnější). Navíc jsem zvyklá po srazu, když dojedu domů (ať už do Prahy, což je můj dočasný domov, nebo na Včelnou u Českých Budějovic, odkud oficiálně pocházím a kam občas ještě zajedu) u upravování fotek relaxovat. Je to vždycky akční a únavný víkend (a tento byl obzvláště), a když přijedu stahaná z cest, nechci většinou ještě nějakou dobu vidět počítač, práci, povinnosti a všechno to, od čeho jsem si jela na sraz odpočinout, takže je pro mě hrabání se ve fotkách skvělé ukončení srazového víkendu, navíc můžu ještě v klidu vzpomínat na ty všechny věci, co jsme prožili a nechávám to v sobě postupně a pozvolna doznít. Psaní reportu bude teď náhrada za fotky. A přestože mě nápad napsat report poprvé napadl už v sobotu, udělala jsem tu chybu, že v momentu, co jsem dorazila dneska v deset večer domů, místo fotek, které nemám žeano, jsem se chytla všech těch nepříjemných povinností a začala je s únavou řešit a říkat si, jak je hrozné, že si člověk ani nemůže chvilku odpočinout. A až v té zoufalosti (naštěstí) jsem si znovu vzpomněla na ten nápad ze soboty, a tak jsem si řekla dost, teď se na všechno ostatní vykašlu, nezajímá mě, co všechno mě v příštím týdnu čeká a co musím udělat, jdu napsat report. A tak tady je.

OXFORDSKÝ PODZIM 2012 – OLOMOUC

Pátek 19. října 2012
Probouzela jsem se (nebo lépe řečeno – vykopala jsem se z postele) hodně pozdě dopoledne, a přesto jsem se nějak extra nevyspala, jelikož jsem šla jednak spát pozdě (takový můj zlozvyk) a druhak jsem stejně nemohla dlouhou dobu usnout a ani nevím, jestli jsem něco vůbec naspala. Ráda bych řekla, že to bylo tím, jak jsem se nemohla dočkat srazu, ale obávám se, že už jezdím na srazy poměrně dlouhou dobu, a tak moc je už zase neprožívám. Ale samozřejmě, že jsem se těšila, o tom žádná.

Balila jsem se na poslední chvíli (mám těch zlozvyků víc) a dodělávala ještě posledních pár mých povinností, které by to beze mě samy přes víkend nezvládly (například psaní na FB aktuální statusy o tom, jak zase nic nestíhám), a nakonec vyrazila po druhé hodině odpolední z mého pražského bytu na hlavní nádraží, kde jsem se měla sejít ve tři s Yur, která dorazila s nutnou rezervou z té její díry kdesi na Západě, tak jsem jí chtěla dělat garde, aby se tady v Praze necítila tak moc sama. Avšak už cestou mě popadl podivný pocit, že jsem zapomněla něco podstatného. Což se tak tedy děje pokaždé, když někam jedu, avšak ne vždy si tak pohotově (skoro na nádraží) vzpomenu, cože jsem to vlastně zapomněla. Na místě setkání jsem si tedy dala svá zavazadla do odbavovací společnosti Yureka a spol. a vracela se zpátky na byt pro ručník. Co jsem to za stopaře, když zapomenu tak podstatnou věc!

Cesta zpátky na byt pražskou MHD nebyla tak hrozná, vlastně taková jako vždy v pátek odpoledne v trase Budějovická – Nové Podolí. Odnesl to jen můj přivřený batoh, pošlapané boty, poslintaný kabát kýmsi a můj zapařený mozek, jak se v tom autobuse nedalo ani nadechnout. Na druhou stranu to bylo o něco lepší, autobus byl prázdný a metro se v trase Budějovická – Hlavní nádraží jen neustále zastavovalo v meziprostoru zastávek a podivně hučelo a nabralo tak jen krásných 15 minut navíc. Už jsem si myslela, že dorazím stylem alá Derek – totiž, že kvůli mně budou muset zastavovat vlak - protože to metro fakt divně štěkalo, ale nakonec jsem to stihla ještě tak, že jsem tam byla dokonce dřív než náš pan ministr, který dorazil jen asi minutu po mně. Chtěla jsem ho i vlastně pochválit za to, že tentokrát přišel relativně včas, ale vzhledem k tomu, že hned po příchodu urážel Jihočechy (Šíšu, Marka a spol.), že jsou to jakási naplavenina a vzápětí urážku dovršil tím, že já se prý ale nemusím strachovat, že mě už mezi ně nepočítá, protože jsem Pražan, si tu pochvalu ještě pořádně rozmyslím.

Každopádně jsme se, letos v celkem početné skupince, přesunuli do vlaku, kde jsme celí nadšení zjistili, že místo zarezervovaných kupé máme všude možně rozházená místa ve vagónu bez kupéček. Čísla sedadel rezervací naštěstí zůstala, takže jsem si mohla zabrat díky Derekovi sedadlo s číslem – chvilka napětí – čtyřicet dva u okýnka a alespoň na chvilku zapomenout na to, že jsem na něj vlastně naštvaná. Akorát jsem nechápala, proč máme hned v Praze zpoždění 10 minut, když ministr už ve vlaku dávno seděl.

Zpoždění se odtajnilo vzápětí, když jsme projížděli Pardubicemi a za nimi se vlak z čistajasna zastavil (alespoň, že neštěkal) a čekal a čekal a čekal. Asi dobrou půlhodinu. Za okny se mezitím setmělo, vyšly hvězdy s krásně jasným měsícem a myslím, že aby se vlak konečně zase rozjel, se modlili hlavně ti ostatní cestující kolem, co už nemohli vydržet poslouchat nás, uřvané hoczáky, bavící se o divných věcech jako je létání, kouzelné formule, Bradavice a o podobných nesmyslných věcech. Ale pak podle rozhlasu došlo k postupnému uvolňování (nevím, jestli by se to dalo říct i o napjatých spolucestujících) a vlak se zase rozjel.

Do Olomouce jsme dorazili jen se 75-ti minutovým zpožděním, kde už nás netrpělivě očekávali i ostatní účastníci srazu. Na začátku bylo v programu samozřejmě seznamování jak s provozem klubovny - Lukas nám názorně ukázal, jak se (lidem) zatápí -, tak i vítání – Blader jako velký organizátor se ujal s radostí slova, aby zase jednou byl středem pozornosti-, tak samozřejmě seznamování všech účastníků - tady musím podotknout, že se mi neskutečně líbilo, že na sraz dorazili i noví odvážlivci, nové vycházející srazové hvězdy, a že jich nebylo málo. Po dlouhé době zase jednou neokoukané tváře. A tak to má být! (Kdo se na ty srazové důchodce má pořád dívat - i když vidět třeba po té dlouhé době důchodkyni Clair bylo zase fajn.)

Po seznamování jsme se navzájem vystříleli v kouzelnickém paintballu a následně se od vrchního Cáklého tanečníka a Lukase naučili několik tanců a snad se i trochu vyblbli. Nakonec dne (a začátkem nového) se ve Velké síni pouštěl Harry Potter, však jak to bylo v programu. Akorát spánek se kvůli zpožděné „pražské“ posádce ještě trochu zkrátil.

Sobota, 20. října 2012
Divili byste se, ale ačkoliv jsme toho moc nenaspali, ke všemu jak všichni víme, většina hoczáků jsou počítačové děti a taky neskuteční sabotéři jakéhokoliv akčního ranního programu, tak Cáklej nás přesně v devět vytáhl ze spacáků a šlo se na rozcvičku. Dobrá, vykopalo se jen těch několik hodně odvážných šílenců – já samozřejmě mezi nimi, jak jinak, ale i tak to byl docela úspěch. Ale musím říct, že to byl fakt výborný nápad, měla by se zavést i na ostatní srazy, protože člověk, když se moc nevyspí na té tvrdé zemi, je pak ráno celý rozlámaný, a protáhnout se, je ten nejlepší způsob, jak se efektivně probudit. A taky navnadit na famfrpál.

Na ten se nakonec našlo lidu i na dva týmy (a nejenom se zástupci Nebelvíru) a dokonce i s náhradníky, takže se mohlo hrát. Nevím, jak to dělám ale ať jsem v jakémkoliv týmu, vždycky (nebo snad většinou) ten tým vyhraje, zvláštní, že? Každopádně jsme se suprově doprobudili a unavili zároveň. Pak se šlo na laser game nebo na motokáry nebo si chvilku jít odpočinout do klubovny a zkouknout, jak Mike vaří. Člověk by po kamenné krupicové kaši z Komáří paseky a různých pokusech někoho na srazech vařit, čekal asi leccos, ale tak výborné (a to bez ironie) Boloně jako se povedly Mikeovi, jsem nečekala ani já.

Když jsme se všichni dosyta najedli, Blader vytáhl ty svoje hračičky – tím myslím Xbox – a jako správná počítačová a technická generace jsme si vyzkoušeli, jak se hraje tenis, bowling nebo stolní tenis pomocí podivného máchání končetinami ve vzduchu. Blader na nás všechny machroval v tenise, ale my mu to s Alen vrátily v Bowlingu, kde neměl šanci proti mým třem strikům za sebou a 181 body. Muhahá. Pak mi tedy pustil ještě na rychlou zkoušku stolní tenis, ale ti divní panáčci na zdi (hlavně ten přede mnou) hráli nějak divně a ten můj mě vůbec neposlouchal a nechtěl dávat do podání rotaci a vůbec, ten set byl jenom tak na zkoušku a vůbec mě Blader neporazil oprávněně.

Po těchhle blbinkách jsme jako již tradičně šli ven dělat binec a rušit noční klid – totiž, hrát LARP. Já se přiznám, že v poslední době se LARPů moc neúčastním a pokud ano, tak spíše jako takový narušitel nebo dokumentátor. Grace mi půjčila foťák, takže jsem alespoň na chvilku mohla fotit – jakože ne účastníky a průběh LARPu, ale tu krásně zamlženou noční Olomouc, samozřejmě. Promrzli jsme, vyřvali se, vyděsili několik kolemjdoucích, nepochopili hlavní dějovou zápletku LARPu ani po jeho konci, Deilen málem povalil Yur... ale pokud se někoho zeptáte, jestli se jim LARP líbil, řeknou vám ve většině případů nadšeně, že ano. Jak málo těm hoczákům ke štěstí stačí, že?

Po LARPu jsme se odebrali zpátky do klubovny, kde jsme jako již tradičně vynechali odpočinek, který byl taky občas na programu (asi omylem) a rovnou se všichni nahrnuli do hlavní místnosti, kde už nás čekal dort, který upekla Jessica (žlutá) a taky ho v konzistentním stavu dovezla až z Prahy. Ještě před jeho odhalením měli krátký proslov hlavní tři osobnosti (šašci) hocz – Derek, Blacký a Lukas (přičemž se vzpomnělo i na nejdůležitější osobu, která měla prvotní myšlenku k vytvoření hocz, na Salazara Drakena). Trochu jsme si nad těmi 8. narozeninami hocz povzdechli, zavzpomínali a Lauri to všechno natáčel, takže to určitě někdy (no, někdy.. hehe) budete mít možnost zkouknout. Derek pak s pomocí Jessicy odhalil dort a sfoukl svíčku. Další bod programu byl zcela jasný, po dortu se zaprášilo. Byl koneckonců opravdu výborný.

Pak se oslavovalo, ponocovalo, promítalo a každý kdo co chtěl. Spánek tedy moc v kurzu nebyl, i když nakonec i ti největší nespáči zalezli a na tu chvilku se alespoň vyspali.

Neděle 21. října 2012
Nedělní rána jsou vždycky nejhorší. Kromě vstávání se taky musí uklidit celá klubovna a co nejhůře – se všemi se rozloučit a vyrazit každý sám ke svým domovům. Všechno jsme to ale zvládli.

Já pokračovala ke všemu přes Prahu ještě sem na Včelnou do svého rodného kraje, takže jsem se dostala unavená do postele až v deset a jak jsem psala na začátku, začala psát report.

Pondělí 22. října 2012
Teď jsem (jsme) u konce. Je pondělí, tři hodiny ráno, jsem unavená, chcíplá a dokonale zničená přes všechny ty aktivity, co jsme za celý víkend vyplodili. A ačkoliv jsem tak trochu už hoczácký a srazový důchodce, už si na srazy neberu hůlku ani hábit, ačkoliv už mi trochu dělá problémy jen tak pobíhat po městě mezi lidmi (mudly) a házet po ostatních kouzla, a občas se i trochu stydím, když jedu ve vlaku s bandou hlučných hoczáků, a ačkoliv ne málokdy vypadáme jak Bohnice na léčebném výletu, jsem ráda za tyhle chvíle, které trávíme spolu. A moc se mi líbilo, co říkala Malleya ve vlaku cestou zpátky.

Vyprávěla nám, jak svému tatínkovi vynadala, když jí nechtěl pustit na sraz kvůli tomu, že jsme prý banda divných lidí (slušněji vyjádřeno), a ona se na něj obořila a řekla mu, ať neuráží její kamarády, čímž prý jejich debata skončila. Ale ona přitom seděla s námi ve vlaku, jela z onoho srazu divných lidí a mohla nám to vyprávět, protože si vybojovala to, že tam vůbec mohla jet, mohla být se svými přáteli.

A ještě než to ukončím, bych chtěla zvlášť poděkovat Bladerovi, který se nebál vzít si znovu do rukou organizaci a my tak máme zase na co s úsměvem vzpomínat. Děkuju. :)

A protože je už to pondělí, přeji ti (aby v tom hocz nebylo samo) zároveň krásné narozeniny, které dnes máš a vůbec, všechno nejlepší! (Ti, co s námi v sobotu snídali určitě tuší, proč jsem tam to „všechno nejlepší“ prostě musela dodat. :D)

Síca