...:::Reporty:::...

Zaslat nový report



ReportérSrazDatum zaslání
Arlette Swallow Exkurze do Pražských apatyk - Praha (2013-05-24) 2013-05-28 19:18:43
Záznam srazu:

Nazdárek, divoká zvěři!
Nedaří se mi vymyslet dost uspokojivý úvod, takže ho s niterným zármutkem a za zvuku teskných houslí přeskočíme a vrhneme se rovnou na report. ^^

Náš letošní pražský sraz začal jako obvykle na Hlavním nádraží, kde jsme se sešli v hojném počtu, s radostnými úsměvy na tvářích a těžkými baťohy na hřbetech. Na místě jsme setrvávali dobrou půlhodinku, kteroužto jsem převážně strávila po boku hoczáckých starších, kteří se obezřetně drželi při sobě a nedůvěřivě pokukovali po náporu bezejmenných nováčků, jak se houfí, vrství a množí všude kolem.
Když se ukázalo, že jsme všichni, byli jsme pod vedením organizátora Sandra zaučeni ve štípání jízdenek a odebrali se do metra. Sandro se pokoušel nás spočítat, ale nakonec se spokojil s hodnotou "přibližně" a nechal nás, ať se poskládáme do vagónu. K naší cti musím poznamenat, že jsme karimatkami ani jinými zavazadly žádného mudlu k zemi nesrazili a pozornost nežádoucí tak nepřitáhli.

V utajení jsme dorazili až do klubovny, která oplývala několika místnostmi více či méně vhodnými ke spaní, dvěma WC a kuchyní. Kuchyně byla překvapivě dobře zásobena čajem, cukrem, mravenci a kávou, což se ukázalo jako velice příhodné, neboť málokdo z nás se těmito životně důležitými surovinami vybavil.
Když každý Hoczák našel místo, kde hlavu večer složí, vyhnal nás Sandro na nádvoří, aby provedl docházku. Následně nás pan Doodle podrobil seznamovací hře a já při té příležitosti musím velebit nápad, díky kterémuž jsme byli všichni polepeni jmenovkami: konečně jsem si zapamatovala některá jména, kdyby nic víc, rozhodně to svoje.
Když jsme byli propuštěni, všichni se odebrali vybalit své čínské polívky a zakotvili podle přání. Já si později vybrala místo u ohně, kde se probíraly veledůležité věci. Pochytila jsem něco o Alexiných dětech, vyslechla pár nespokojených studentů a nakonec strávila několik optimistických chvil po boku Veron a Kailyho.

V noci se v kuchyni děla zvěrstva. Přes můj protest Mall trvala na tom, že si pustíme My Little Pony. Mě kdysi vážně poznamenala konfrontace s fotkami dospělých mužů, kteří byli oblečeni v pastelovém, na čele měli roh a na zadku barevné ocásky. To byl nervový otřes, který způsobil, že s tímhle jsem rozhodně nechtěla mít nic společného... Nevím, jak se to přihodilo, nicméně večer se poněkud zvrtnul a za chvíli už jsme si pouštěli druhý díl. Proč jen je to tak roztomilé a vtipné? Proč? Proč vynalezli Pinkie Pie? Byla jsem stáhnuta na temnou stranu.

Opustíme tento zahanbující okamžik a podíváme se, co se dělo následující den. První, co si z něj vybavuji, je líbezné hulákání našeho vůdce, následované nadávkami časně probuzených Hoczáků. Dolehli ke mě dokonce nějaké zvěsti, že partička šílenců byla ráno běhat... Merline, ochraňuj nás.

Pak všem nastal čas na famfrpál. My, akční jedinci, jsme popadli košťata a vyběhli na improvizované hřiště. Nejrychlejší zlatonka byla Fénix, která uštvala i Pítrose a největší ragbistka Becca, které vyrvat camrál bylo zhola nemožné. Uf, uf.
Pak jsme obědvali a já byla Kailym a Kirarou donucena podívat se na všechny díly Charlie The Unicorn. "Charlieee, Charlieee..." - ozvěnou se mi ozývá v hlavě ještě dnes. Nikdy na to nekoukejte, zapřísahám vás. Nikdy.

Odpoledne venku pršelo, ale to nás neodradilo od larpu. Ten larp, na to, že ho Sandro dovymýšlel čtvrt hodiny předtím, byl zcela unikátní. Vystupoval v něm on sám, alias český ministr kouzel, Morx jako mistr lektvarů a Důdl, jeho homosexuální snoubenec, démon Kaily známý pod přízviskem Jack Rozparovač a já, potrhlá bylinkářka. Z té role se mi, přiznávám, po zbytek srazu nepodařilo vymanit.

Atmosféra celého příběhu byla epická. V patře klubovny, v temnotě protrhané matnými světly svící, zářil krvavý pentagram, vprostřed něhož démonický vrah byl uvězněn a trpěl pod oslabující klenbou mágů z Pražských apatyk. Když jej studenti omylem vypustili, zavraždil asistenta a bylo jen na dětech, jak se jim podaří ďábelského tvora opět polapit. Zvládli to. A já si larp tak neskonale užila! Když pominu svou přiléhavou roli, Morx byl nesmírně vtipný, jak v zuřivé lítosti a žalu nad smrtí svého milence hodil po dětech stolem. A Kaily připomínal vraha tak věrohodně, že jsem se při jeho vymítání téměř bála. I na studenty byl parádní pohled, když se vyznávali ze svých hříchů a pak jakousi pseudo-latinou vymítali démona. Musím nás pochválit - Sandro to úžasně napsal a my to úžasně zvládli.

A co dál? Spousta z nás byla od bláta, když se, ehm, do své role moc vžili, a tak se každý odebral po svém. Hodně z nás skončilo ve spacáku. Ale byli i odvážní jedinci, kteří se odhodlali zúčastnit noční bojovky. Lucas nás postupně vodil na strašidelnou stezku a dařilo se mu obstojně čeřit vody naší odvahy. Naše řady řídly a nakonec jsme zůstali jen Deilen, Yureka, Mall, Mia, (zase si nepamatuji jména) a já. Způsob, jakým jsme si dodávali kuráže, budiž navždy utajen; snad jen dodám, že několik mudlů v okolí zcela jistě zapřelo své domovní dveře nábytkem.

Ale přežili jsme! A co se dělo pak? Já sledovala hodnou chvíli odborníky, jak hrajou poznávání značek na tabletu, jedli jsme Jessinu buchtu a hráli deskovky. Morální odpadlíci rozbalili hru Mozky a na druhé straně kuchyně se formoval intelektuální kroužek kolem Tsuro. Tam jsem od zombíků nakonec emigrovala. Slabí jedinci postupně odpadávali, až jsem v pět nad ránem zůstala u stolku jen s Laurim, Mattem a Kirarou. Zívli jsme a v dobré náladě odkráčeli za zpěvu ptáků do svých spacáků.

Další den se nesl ve znamení odjezdového úklidu, jehož první linii vedla božská Yureka, která byla všude, kde jí bylo třeba. Morx nám omylem vyhodil pojistky a ať jsme pátrali sebevíce, klíč k nim záludný správce schoval opravdu důkladně. Leč důvtipná Yureka dala hřát vodu na kamna a nakonec si každý mohl posloužit, co hrdlo ráčilo. Netrvalo dlouho a naložili jsme zavazadla na záda, míříce vstříc svým domovům.

Co víc dodat?
Byl to nejlepší sraz, jaký jsem kdy zažila a vy jste byli bombastičtí! Lepší víkend jsem si nemohla přát, a tak vám děkuji z celého srdce, že mi stále připomínáte, proč je Hocz tak úžasné. Proč jste vy úžasní.
Žijte blaze!
Vaše Arlette