...:::Reporty:::...

Zaslat nový report



ReportérSrazDatum zaslání
Dafné R. Aaron-Ventta HÁJEnka - Hájenka u Písařova (2017-08-05) 2017-08-19 15:27:42
Záznam srazu:

Report, který sem házím, není ani tak report popisující sraz jako takový, jako spíš larpařský "report" z pohledu mé postavy. Tedy je spíše určen pro lidi, co na sraze byli, než pro ty, co na sraze nebyli. Ale ti, kdo nebyli, si aspoň mohou udělat malý obrázek toho, jak larp vlastně vypadal.

LARP: Hájenka 2017
Postava: Derry Stewart, 14 let, student; ukončený 3. ročník, Bradavice, kolej Nebelvír
Hráč: Dafné

Myslánka: Letní dětský tábor Pentagram, 2017

Ten den, kdy z něj před jeho nejlepší kamarádkou z dětství, Stacey, vypadlo, aby na ten letní tábor jela s ním, mu to vlastně vůbec nedošlo. To přišlo až později, těsně před příjezdem na místo, kdy si plně uvědomil, že na letním dětském táboře Pentagram budou jeho spolužáci z Bradavic a možná i jiní mladí kouzelníci. Jenže ve chvíli, kdy to před ní řekl, měl v hlavě myšlenky tak akorát na to, že to bude nuda, a že uvidí ty samé tváře, které denně vídá ve školním roce… a že by bylo hezké tam Stacey mít. S ní vždycky byla zábava, tak proč ne?

Rodiče se rozhodli, že pojedou na dovolenou, a samotného ho doma nenechají. Babička onemocněla, takže co s neplnoletým synem, který si velmi rád hraje s mudlovskými hračkami, navíc takovými, které sami mudlové za hračky ani nepovažují? Určitě ho poslali na tábor jen proto, aby po svém návratu nenašli barák v troskách. Nebo zapálený. Ona by to byla docela zábava, to ano, ale i on se uměl krotit. Stejně byl přesvědčený, že na žádný tábor jezdit nemusel, že mohl v klidu zůstat doma. Vždyť by se o sebe uměl postarat. Nějaké to jídlo by si uvařit zvládl…, a i kdyby ne, má přece hrozně milé sousedy. Zvlášť Stacyina rodina se k němu vždycky chovala moc hezky.

Takže když měl být takhle obrán o část zábavy se svou nejlepší kamarádkou, proč si ji rovnou nepřibalit s sebou? Najednou to znělo jako docela fajn nápad. Pořád sice nepochyboval o tom, že tam bude nuda na entou, ale když tam bude ještě aspoň někdo kromě něj, kdo bude dělat voloviny, tak to určitě nebude až tak zlé.

Plánování, co si vezme s sebou, příliš nehrotil. Prostě naházel do batohu oblečení a nějaké svoje mudlovské hračky, aby se tam mohl zabavit. Kapesní nůž, šroubovák, sirky, zapalovač, kalkulačku, spinner, tenisový míček, staré rozbité kapesní rádio… hmm, to by možná Stacey mohla umět spravit, když je docela kutil… a samozřejmě nesměla chybět ani lepenka, stejně jako kus provazu, survival náramek, spínací špendlíky, pár propisek a pravítko. Možná nebylo nutné tahat toho tolik. Chvíli nad tím stál, ale pak to tam všechno nechal. Naproti tomu o hůlce ani nepřemýšlel, o prázdninách stejně kouzlit nebude, natož na dětském táboře. Ale některé ty mudlovské hračky se kouzlům docela dost podobaly.

* * *

Přišlo to. Neskutečná nuda in progress za tři… dva… jedna… Derry pociťoval, že se mu tam nechce, už od rána. Když ho rodiče dovezli na místo, bylo to to nejdivnější, co ve svém životě zažil. Ne moc velká chata někde na samotě, kde nejbližší vesnicí byl Godrikův důl, takový malý zapadákov, a to ještě pěkně daleko.

Pár spolužáků poznával, tušil to, že se tu s nimi setká. Nečekal, že jich bude znát většinu, ale tak stalo se. Snad se mu povede utajit, že Stacey nekouzlí, neměl totiž sebemenší zájem na tom, aby se jí kvůli tomu smáli. Ne, že by byl tak dobrá duše, ale takovéhle věci rozhodně dokázaly narušit atmosféru kdekoli a kdykoli… i když atmosféra zrovna tady nejspíš i tak nebude stát za moc.

* * *

Na prvním nástupu si až po rozdělení do dvou oddílů všiml, že Stacey na něco zaujatě zírá. Nejdřív si všímal vedoucích, kteří vypadali, že to s nimi podle očekávání bude nuda, pořád mluvili o nějakém táborovém řádu a večerce a podobných nesmyslech. Kdo v létě dodržuje nějakou večerku? No, a pak si toho všiml. Nasměroval pohled stejným směrem jako Stacey a musel se nenápadně přichytit Jane Moonstarové, spolužačky z Havraspáru, která teď čirou náhodou stála vedle něj.

Vedle vedoucích stál totiž malý skřítek. Derry nepochyboval o tom, že je to právě ten skřítek, který jim bude vařit a možná, když budou ostatní hodní, i uklízet pokoje (jaké zklamání, když nakonec zjistil, že si stejně budou muset všichni uklízet sami), ale fór byl v tom, že tam prostě byl a Stacey ho nemohla nevidět. Respektive… když zatěkal pohledem k ní a zpátky ke skřítkovi, pak zase k ní a zase ke skřítkovi, nebyl si jistý, co vlastně vidí. Jestli vidí skutečně skřítka, nebo má nějaké halucinace, které by způsobovalo nějaké protimudlovské zamlžovací kouzlo. Ani jedno si neměl jak ověřit, vzhledem k tomu, že si tiše mumlala něco o tom, že blbě vidí.

Převažování hůlek? Slyšel dobře? Se zdviženým obočím jenom pozoroval všechny ostatní, jak se po jednom hrnou do baráku. Ani tam nešel, vždyť tu svoji neměl. Ani si nevšiml, jestli kamarádka mudla něco takového zaregistrovala, ale momentálně to ani nebylo jeho prioritou. Jak spolutáborníci vcházeli po jednom dovnitř, tak i po jednom vycházeli, a většina z nich cucala bonbon. Vzpomněl si, že má v kapse hašlerky… třeba budou tyhle bonbony, co dostávají, lepší? Za zkoušku to stálo. Jeden vyměnil s jedním z dvojčat a druhý dostal od Jeremia, kluka z Oxfordu, zadáčo. Tomu se dalo říkat dobrý kauf.

… Možná, že fakt nebyl nejlepší nápad sem Stacey brát. Podíval se na ni trochu s obavou, třeba si to ale vyloží jen jako halucinace od sluníčka a nebude to řešit… ovšem to by ji nesměl tak dlouho znát.

* * *

Nakonec se jí to s dvojčaty Moonstarovými, Jane a Catherine, pokusil aspoň trochu vysvětlit, ale nevypadala, že by tomu věřila. Možná, že chápala, co se jí to snaží namluvit, ale určitě nevěřila, to viděl ve výrazu. Sám vlastně ani nevěděl, jak jí to má vysvětlovat, a pokud možno tak, aby jí neřekl příliš mnoho a vedoucí po ní pak třeba nešli s paměťovým kouzlem. Jenže ona si to celé vykládala jako celotáborovou hru… v jednu chvíli mu připadalo, že by bylo možná lepší, kdyby to u toho zůstalo. Neuměl si představit, jak na to zareaguje, jak se zatváří, když uslyší o světě, o kterém vůbec nikdy neslyšela, a když se dozví, že všechny ty příšery z fantasmagorických Tolkienů a Paulíniů (nebo aspoň tak nějak to jméno znělo) se dají reálně potkat. V tomhle ohledu ji neznal, její reakce mohla být naprosto nečekaná, mohla by… kdo ví, co, vydat se na vlastní pěst do Godrikova dolu, nebo se v noci vkrást k vedoucím a pro jistotu je uškrtit. V tomhle byla ta holka rozhodně nepředvídatelná, i když racionálně tak nějak pochyboval, že by byla schopná se opravdu pokusit o nějaké ublížení na zdraví.

Ani při večeři nevypadala přesvědčeně. On sám si ani nedokázal ujasnit, čemu vlastně fandí víc – jestli tomu, aby se dozvěděla pravdu a věřila jí, nebo tomu, aby tenhle tábor proběhl bez nějakých informací, které by jí přišly pochybné. Druhá varianta by určitě znamenala klidnější průběh a míň zmatku v její hlavě. Po očku ji sledoval, ale pak nakonec odvrátil pohled kamsi z okna.

* * *

… A bylo to venku. Viděla důkaz, a to už prostě nešlo vzít zpátky. Leda že by ji fakt někdo očaroval paměťovým kouzlem, ale to nechtěl ani domyslet…

Volali na něj. Hlasitě. Velmi hlasitě, nepochybně použili Sonorus. Ale on se schovával v lese za táborem a nehodlal se jen tak vrátit. V hlavě se mu to celé promítlo ještě jednou.

Toho dne pro ně vedoucí vymysleli další blbou hru. Nestačilo jim, že se pár dní předtím honili za nějakýma blbýma zelenýma kytkama, který by měl přece znát, když má vystudovanej třetí ročník z bylinek a docela dobrou paměť, ale neznal, fakt si nevzpomněl, že by kdekoli v učebnici viděl podobnej název. Ale Stacey měla asi dobrý oči, protože to ona výrazně pomohla jejich oddílu, když ty zelený kytky v zeleným lesním podrostu prostě viděla. Dneska to ale nebyly jenom kytky za táborem, ne.

Bylo to rovnou běhání po místních lesích. Vedoucí dětskýho tábora Pentagram se rozhodli, že je tentokrát pěkně proženou. Oba oddíly měly po celou dobu tábora jako znak jeden ze starých keltských symbolů, každý svůj, a vedoucí si udělali taky tým se symbolem. Oddíl vedoucích, trapný… ale tak co, když se chtějí před děckama zesměšňovat, je to jejich věc. Moc to neřešil. Každopádně tyhle keltský symboly měli teď hledat po lese, a ne, že by ho hledali jenom jednou, ale těch stanovišť s jejich symbolem bylo v tom lese víc. Naštěstí jim dali i mapu okolí. Oddíl Temporia, na jehož název byl Derry tak trošku hrdý, ale nikdy by to samozřejmě nepřiznal, se jim na to ale vykašlal – a to byl parádní nápad, protože aspoň jednou za ten den se nenudili. Byla to fakt sranda, když nafingovali, že Catherine je zraněná, a využili k tomu místní flóru a nějakou tajemnou chemickou sloučeninu, kterou disponovala, jak jinak, Stacey.

Docela se zasmáli i ve chvíli, kdy se podle map vrátili zpátky do tábora. Společně se Stacey běžel napřed, předstírali, že jsou udýchaní, a doběhli s vyplazenýma jazykama až do tábora, kde už si hověl druhý tým. Ty výrazy, které nahodili vedoucí i kluci a holky z druhého oddílu, stály fakt za tu námahu. Chraplavě, s křikem a panicky ohlásili, že Catherine je zraněná, a pak se společně s vedoucími vydali kousek zpátky k ostatním, kteří podpírali naoko zraněné dvojče.

A to byl nejspíš konec všeho, protože vedoucí neváhala použít Locomotor, aby „zraněnou“ odlevitovala na marodku. A Stacey, jeho nejlepší kamarádka, mudla, to viděla.

Asi utrpěla šok. Nebyl si jistý. Vnímal jen, že dostala skutečný astmatický záchvat; sotva se zmínil o inhalátoru, Jane ho pro něj poslala, než jim – nutno říct, že s jeho notnou pomocí – došlo, že na pokoji je s ní přece ona. Další věcí, které si sice všiml okrajově, ale přece jen, bylo, že zbytek vůbec netuší, co to astma vlastně je. Ne, že by to Stacey ve svém stavu mohla vnímat sama, ale i tak mu to přišlo dost nápadné, teď už to ale vlastně bylo jedno.

Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že se Stacey od skupinky oddělila, poté, co se mohla s inhalátorem konečně nadechnout. Zcela automaticky za ní ovšem zamířil – tak prudkou reakci od ní ale nečekal. Tu by nečekal nikdy.

„Ty – na mě – vůbec – nemluv“, to bylo jediné, co mu řekla, nebo spíš procedila mezi zuby, než se hned nato zvedla a s naštvaným výrazem, který měl šanci zachytit jen periferně, odešla. Zůstal tam sedět jako bluma, jak opařený, naprosto neschopný jediného slova nebo pohybu. Jeho nejlepší kamarádka ho právě… na to se nehodilo ani říct „poslala do háje“, protože to zdaleka nevystihovalo její reakci. Ne, tohle vypadalo, že už s ním v životě nepromluví. Že na něj bude naštvaná do konce života, a to ještě ne naštvaná, ale že ho bude do konce života nenávidět. Byl to strašný pocit. Spolu s ní se od něj odtrhla velká část jeho dětství, ona byla vlastně tím člověkem, díky kterému teď byl takový, jaký byl, protože rodiče ho k žádnému podobnému rebelantství nikdy nevedli. Myšlenky o rebelantství k němu ale v tu chvíli vůbec nedoputovaly. První byla ta myšlenka o nenávisti a pak… Prázdno.

Zíral tupě před sebe, jeho hlavu okupovala jediná věc, jediná věta. Moje nejlepší kamarádka se na mě právě definitivně vykašlala. Naprosto nechápal, v čem je problém, a to bylo snad ještě horší. Jeho hlava nebyla schopná fungovat, pobrat to, ani nad tím nějak uvažovat… jen tam pořád zněla ta napůl panická, napůl definitivní věc. Ve chvíli, kdy za ním přišel ten vedoucí, že by za ní měl jít, ze sebe dokázal vypravit jen pár slov – „nechce se mnou mluvit“.

Ani si nevšiml, kdy se mu z očí vyhrnuly slzy, fakt opravdový slzy, i když ani nechápal, kde se tam vzaly a proč. V hlavě pořád pusto a prázdno, trávník před sebou vůbec neviděl. Došlo mu, že brečí, až když na něj kluci a holky z druhého oddílu začali pokřikovat, že je ufňukánek, a i Jeremiah se u něj zastavil. Zrovna Jeremiah, který začátkem tábora ryl do toho, že Stacey nekouzlí, a teď za ní šel, toho si naopak ve svém stavu všimnout stačil. Každopádně se zdálo, že přítomnost ostatních jí pomáhá – i od tohohle oxfordského otravného i otráveného kluka, takže mu jen na půl huby řekl dík, zcela upřímně, i když to tak neznělo. Fakt potřeboval, aby ji někdo uklidnil, když to nemůže udělat on. Nechtěl ji znovu rozrušit, když odmítla byť jen sedět vedle něj.

Tou dobou už hlavní vedoucí se zdravotnicí stihly vyřešit i fingované zranění, přijít zpátky a začít vyhlašovat výsledky té blbé hry s běháním po lese. Úplně na ni zapomněl. V tu chvíli se mu vztekem zatmělo před očima – Stacey tu měla opravdový astmatický záchvat, způsobili jí trauma a šok použitým kouzlem a teď se z toho pořád ještě dostává, a oni řeší výsledky nějaké blbé hry? To nevydýchal. To vážně nedal. Zvedl se a utekl; zdrhnul až za hranici tábora, a doteď nepřišel na to, jak se mu to vlastně podařilo udělat nepozorovaně. Ale v tu chvíli to asi nebylo tak těžké, no, když se všichni soustředili na vyhodnocení nějaké hry… A ta hlídací kouzla, o kterých hlavní vedoucí mluvila hned první den, že tam jsou, aby vedoucí poznali, když jim z tábora někdo zdrhne, možná po té hře ještě neobnovili. Anebo jim někde v chatě zazněl nějaký kouzelnický alarm, ale oni ho neslyšeli, protože byli venku. Bylo mu to úplně jedno. Hlavní bylo, že teď nemusel snášet posměšky druhého týmu a nemusel mít na očích všechny ostatní ze svého týmu, kteří mohli uklidňovat Stacey, protože jim to nezakázala.

---

Fascinovalo ho, jak dlouho trvalo, než ho začali hledat. Seděl u cesty, nijak daleko, ale dostal se tam z tábora oklikou, takže na něj ani nenarazili, i když většina vyrazila správným směrem. Šli ho hledat všichni, včetně lidí z druhého oddílu, slyšel je. Slyšel jasně, jak na něj vedoucí volají kouzlem zesíleným hlasem. Jenže jemu se zpátky nechtělo – ne, dokud se trochu nesrovná. Ať si ho hledají, neukáže se, dokud se nezklidní.

Strávil tam ještě minimálně půl hodiny. Pak vstal. Rozhlédl se kolem sebe. Tábor nebyl vůbec na dohled… že by se tou oklikou, kterou udělal, ztratil? Bylo to dost možné, rozhodně tahle cesta nevypadala jako nějaká, kterou znal. Nebo po ní snad šli při té hře…? Ve chvíli, kdy na tu hru pomyslel, se mu rozsvítilo. Vždyť přece ještě má ty mapy, podle kterých měli jít! Prošmátral kapsy a nakonec je našel, zmuchlané, zašpiněné a špatně čitelné, ale nakonec se v nich přece jenom našel. Pro jistotu do nich zíral celou cestu zpátky, ale tábor podle toho našel.

Hlavní vedoucí ho sjela za to, že utekl, ale bylo mu to dost jedno. Zbytek času do večeře strávil na její příkaz ve svém pokoji, ležel na posteli a zíral do stropu. V hlavě měl opět prázdno. Popravdě se mu ale mezi ostatní ani nechtělo; co by tam dělal? Jedni by se mu pořád smáli, že se nervově zhroutil, že Stacey určitě tajně miluje, a druzí… vlastně ani netušil, jak by reagoval jeho vlastní tým. Možná, že by se mu smáli i ti dva otravové, Jeremiah s Charliem.

* * *

Na večeři dorazil o něco později, ale to mu taky bylo jedno. Přitáhl si k sobě zbytek toho jídla, co mu soukmenovci nechali, a nepromluvil až do chvíle, než se o ten zbytek začali všichni ti hladovci hádat. Stacey tam nebyla. To ostatně ale očekával, rozhodně si nemyslel, že ji tu po dnešním výstupu uvidí. Určitě je zavřená někde u sebe v pokoji, buď trucuje, nebo o tom přemýšlí, nebo má v hlavě podobně prázdno, jako měl on celou dobu před večeří. Sám o téhle variantě, kde asi tak Stacey je, vůbec nepochyboval, takže se ani neptal dvojčat.

Ještě ve chvíli, kdy se s druhým oddílem, sedícím u druhého stolu, hádali o to, komu zbyde větší zbytek jídla, se náhle ozvalo několik po sobě jdoucích ran – uši mu málem zalehly při tom zvuku. Zmateně se rozhlédl po ostatních, v jídelně ale takový zvuk nikdo nemohl vydat. Okamžitě stočil pozornost k vedoucím a podezření se mu potvrdilo. Nechali je tam, s příkazem, aby se ani nehnuli, a urychleně jídelnu opustili.

Možná, že v tu chvíli už mu začínalo docházet, že Stacey rozhodně není u sebe v pokoji, ale vědomě to na něj dolehlo až o nějakou chvíli později. To když většinu ostatních přestalo zajímat jídlo a víc je začalo zajímat, kam vedoucí tak rychle zdrhli.

* * *

Tohle opravdu neměla dělat. Mohl mluvit o štěstí, že ji našli, nebo spíš že se vůbec vydali správným směrem. Mohli také zahnout z cesty někam úplně jinam… a… nechtěl ani domyslet.

Stacey se prostě rozhodla, že na vlastní pěst uteče. Takhle pozdě večer, v době večeře. Jasně, nejlepší příležitost, všichni se po dlouhém dni a běhání po lese hádají o jídlo, takže jí si nikdo nevšimne. Až na to, že tu byl ten zatracený kouzelnický alarm, který ji práskl vedoucím. Ale kdyby se to nestalo… kdyby ten alarm, hlídací kouzlo, nebo co to bylo, tady neměli…

Našli ji. A našli ji oni, studenti kouzelnických škol na táboře, ne jejich vedoucí. Zbytek si posvítil Lumosem z hůlek, on se musel spokojit se zapáleným suchým klackem, na který ještě napatlal trochu smůly, aby posloužil jako pochodeň. Aspoň, že měl v kapse ten zapalovač.

Opravdu bylo štěstí, že se vydali správným směrem, a pak už stačilo následovat stopy – její přívěsek visící na stromě, roztrhanou mikinu a krev, ale té si raději nevšímal, jen na ni jako zběsilý neustále volal. Kam se poděli vedoucí, to pro tu chvíli neřešil, ani ho to nenapadlo – důležitá byla jen jeho kamarádka.

* * *

Vždyť ji málem dostaly karkulinky. Byl zázrak, že to vůbec přežila – nějakým způsobem se jí podařilo utéct, a to i přesto, že si cestou v lesním podrostu zlomila nohu. Když odboural všechnu tu hrůzu, dalo se říct, že ji obdivoval. To, co právě prožila, se neobjevovalo ani v těch nejhorších nočních můrách ani jemu, natožpak jí. Když ji vyváděli z lesa, podepřenou a s nohou amatérsky zpevněnou silnou větví – protentokrát byl vděčný, že má někdo v její blízkosti hůlku, když Jane – nebo Catherine? – napadlo použít na ni Dolor minor –, vylekala se pokaždé, když kolem něco šustlo, nebo když jenom křupla větvička pod něčí nohou. Vedoucí je nakonec našli a k táboru šli s nimi; nevybavoval si, že by kohokoli sjeli za to, že bez dovolení opustil tábor. Teď to ale bylo dost jedno.

Zdravotnice jí nohu spravila, zatímco seděl vedle ní a vysvětloval jí, že jí tady rozhodně nikdo nechce ublížit, a že i v kouzelnické společnosti, stejně jako v té – nazval to normální, aby to snáz pochopila –, existují hodní lidi i ti, co to nemají v hlavě v pořádku. Snažil se to podat nějak zaobaleně, a konečně u toho měl pocit, že ho vnímá, že docela dobře chápe, co se jí snaží říct, a že mu konečně začne věřit, že se jí tu nic nestane, když nebude z tábora utíkat a vyvádět podobné blbosti.

Večerní kakao jí pak trochu pomohlo, ačkoli jemu zrovna nepomohlo, když se přihrnul kdosi z druhého týmu (doteď měl za to, že to byla Victoria) a přinesl víno. Copak netuší, jaký vliv to má na psychiku, když někdo právě prožije děsivé trauma? Ale to ji asi nezajímalo… Byl jen rád, když ji dvojčata odpálkovala.

Dvojčata si právě na táboře taky dost oblíbil. Nutno uznat, že to bylo z velké části proto, že mu holky pomáhaly s veškerým vysvětlováním a uklidňováním Stacey. On sám to moc neuměl. Bylo ale dost fajn, že teď večer tak rapidně změnila postoj vůči němu, i když to bylo zapříčiněné traumatem. Kdyby se to nestalo, tak by se zas na druhou stranu určitě nestalo jen tak jednoduše to, že by ho přestala nesnášet a zase s ním začala komunikovat.

Chtěl za ní jít následující den a všechno si to s ní vyříkat. Uvést na pravou míru to, že z ní dělal celou dobu debila, jak to sama označila, a všechno jí to vysvětlit. Úplně všechno. Vysypal by ze sebe veškeré informace, které se o kouzelnickém světě sám dozvěděl jako dítě, dlužil by jí to – a k tomu ještě pořádnou omluvu, protože zatáhnout ji na tenhle tábor byl přece jen jeho nápad. Špatný nápad, jak se teď večer ukázalo.

Dobu s ní stál ještě před večerkou na chodbě. Vysvětloval jí část z toho, co jí původně hodlal říct další den, hlavně jí popsal všechny ty tvory, které potkali v lese – kentaury, dlaždičouna a nakonec i ty karkulinky, ačkoli do toho se mu příliš nechtělo, protože se bál, že by jí tím způsobil další trauma. Naštěstí už ale vypadala vcelku uklidněně, takže přidal ještě něco o dalších kouzelných tvorech. Rozhodně se pokusil zapůsobit popisem jednorožce, ač vcelku neumětelským, a připojil i něco o kluběnkách. Slíbil jí, že svoji kluběnku jí ukáže, jen co se vrátí z tábora domů.

Zároveň se vším tím popisováním toho všeho se sám dost bál. Co když jí vedoucí přece jen budou chtít vymazat paměť? A oni to určitě udělají… i když mu nešlo do hlavy, proč to neudělali rovnou, když vycítili problém, a neposlali ji domů. Jedna holka přece z tábora odjela po pár dnech, když se dostala do karantény kvůli dračím spalničkám, mohli by si vymyslet podobný důvod, akorát uznatelný pro mudly. Třeba že tu řádí chřipka, nebo tak něco. Oni by si určitě snadno poradili, kdyby chtěli.

Nedal svůj strach vůbec ničím najevo. Před ní nemohl. Jak by mu mohla věřit, kdyby tušila, že se sám bojí? Už v tu chvíli se mu rodil v hlavě plán, musí se držet u chumlu, ale to bude fungovat jen za předpokladu, že se ona bude držet u něj. Jedině tak by mohl v pravý čas zjistit, kdy přesně někdo z vedoucích zaútočí paměťovým kouzlem, a včas ukrást hůlku nejbližšímu spolužákovi. Do konce tábora už nezbývalo moc dnů, takže když se oba budou celou tu dobu držet ostatních, nebudou mít až tolik šancí. A snad ani nebudou tak velké. Jen se modlil, že ho cizí hůlka v případě nejvyšší nouze s Impedimenta nezradí.

* * *

Přemýšlel nad tím půlku noci a nemohl usnout. Nad svým strachem, nad tím, jakým způsobem ji hodlá bránit, nad ní. A nad ní. Velmi pomalu mu docházelo, že možná, ale opravdu jen možná, cítí něco víc, něco, co do kamarádství úplně nepatří. Ale vždyť je to přece jeho nejlepší kamarádka z dětství. Co jiného by k ní měl cítit, než čiré přátelství?

* * *

Poslední večer nastal snad až moc rychle. Teď, nebo zítra, anebo už nikdy. Takhle přemýšlel. Nejradši by šlohnul tu hůlku hned – Jane měl vedle sebe z jedné strany a Catherine byla vedle Stacey z té druhé – a vedoucí by si toho v té tmě u táborového ohně ani nevšimli. Jenže on nechtěl plašit holky, protože kdyby si některá z nich všimla, že najednou nemá hůlku, vznikl by kolem toho dost velký rozruch. Takže určitě bylo lepší počkat na správnou chvíli, i když to znamenalo riskovat, že to nevyjde. Ale ono to vyjde – když na to dojde, tak to vyjde. Musí, jinou možnost si nepřipouštěl.

Snažil se neklepat, Stacey se určitě už tak dost bála sama, takže ji celou dobu lehce objímal rukou kolem ramen a nedával na sobě znát, jak je nervózní. I když to z něj určitě musela vycítit. To si ale tehdy neuvědomoval; vlastně si neuvědomoval vůbec nic kromě toho, že každou věc, kterou vedoucí řekli, považoval za záminku k tomu, aby se mohli k jeho kamarádce dostat. Při jejich naprosto laxním přístupu to bylo ještě podezřelejší. Určitě dobře věděli, že on – i ona – se bojí, takže se je možná snažili napřed ukonejšit k falešnému klidu tím, že se budou tvářit, jako že nic.

Uměl dost dobře lhát, ale při tom feedbacku, který měli vedoucím poskytnout, by to ani nedokázal. Nedokázal přemýšlet o ničem jiném, než jak to zařídit, aby to neskončilo tak, jak se bál, že to skončí. Což znamenalo, že ani nedokázal říct nic jiného, než to, co si skutečně o táboře myslel – a zdaleka nejhorší na tom bylo to, že v části „nelíbí se mi“ nemohl naplno říct, „nelíbí se mi, že jí chcete vymazat paměť“, protože by to bylo špatně. Jen by je tím k tomu poštval, na druhou stranu by možná bylo lepší, kdyby to řekl, aspoň by na to byl rovnou připravený, čekal by to… mohl by si chvíli toho útoku vybrat sám…

Nakonec to hlavní, co řekl, že se mu na táboře nelíbilo, bylo to, že vedoucím záleželo víc na tom, aby oběhali všechna stanoviště v lese, než na tom, že se při tom někdo zranil. A to i když to bylo jen nafingované. Nikdo z týmu to při téhle večerní zpětné vazbě neprozradil, to bylo hodně fajn. Aspoň trochu rozumu děcka mají… ale bylo to každopádně dost divné. Jednak to, jak moc na tom těm vedoucím sešlo, a jednak to, že nepoznali falešně vytvořený úraz. Celý ten tábor, když se nad ním zpětně zamyslel, byl nějaký divný…

* * *

Veškerou divnost ovšem smazala úleva, když další den odjel společně se Stacey autem jejích rodičů zpátky do Londýna. Nikdo jí paměť nevymazal a on doufal, že k tomu vůbec nedojde. I kdyby… tak pokud by jí o táboře povyprávěl, a kdyby jí řekl, co všechno se tam stalo a jak na to ona sama reagovala, asi by mu uvěřila. Určitě by mu uvěřila spíš, než kdyby se jí to pokusil vysvětlit kdykoli před táborem. Sama se určitě zná nejlíp, zná svoje reakce a věřila by hlavně svým myšlenkám. Do hlavy jí sice neviděl, i tak si ale mnohdy dokázal odvodit, co se jí asi tak honí hlavou. Alespoň částečně. A kdyby nezabralo ani to, pořád jí může ukázat kluběnku. A poslat dopis z Bradavic. Nejlépe po sově a tak, aby jí dorazila pošta ráno.

Hlavou se mu honila spousta nápadů, jak by to šlo napravit, kdyby došlo na nejhorší. Sám nevěděl, jestli ty nápady ještě potřebuje, jestli je vůbec využije, ale rozhodně se hodilo být na to připravený. Což byla také poslední myšlenka předtím, než se mu samovolně opřela hlava o opěrku sedadla v autě a vytuhnul stejně jako chvíli před ním Stacey.

Autor myslánky: Dafné
Dále hráli:
Stacey – Grace
Jane – Caroline
Catherine – Naomi
Jeremiah – Leah
Charlie – Elsa
Victoria – Kassandra
Hlavní vedoucí – Tess
Vedoucí – Mellisa, Patricia, Mattie
Skřítek – malá Patriciina Zuzanka

Tábor – Hájenka u Písařova
Godrikův důl – Moravský Karlov