...:::Reporty:::...

Zaslat nový report



ReportérSrazDatum zaslání
Tess Cont Hájenka 2018 - Písařov (2018-08-04) 2018-08-26 10:58:25
Záznam srazu:

Aby se nemohlo říct, že na Hájence se jen flákáme a nic neděláme, zde je důkaz jakési pseudočinnosti. Několik fanfikcí s vylosovanými slovy, společná esej na NKÚ MS (psaná v 11 lidech po 1 slově) a neofiko hymna všeho možného.
Na koho jsem zapomněla, mlčte navždy, protože to teď píšu a nikdo jste se neozval. Autoři jsou zachováváni v anonymitě.

Harry Potter a hodina lektvarů

Jak už to bývá, v Bradavicích učí lektvary Snape. Avšak v Bradavicích Bradavicích učí lektvary Snejp!
Snejp se dostavil na svou hodinu ve svém jelením kabátku. Cestou ke katedře neopomenul povzbudivě mrknout na svého syna. Otočil se na studenty, načež si rukou prohrábl čerstvě umyté havraní kadeře.
„Dobré ráno, studenti,“ usmál se na všechny vřele, „dneska budeme vařit lektvar tisíc krát sto mínus sedm,“ oznámil studentům. Po krátkém a velice nudném úvodu jim popsal přípravu a postup z jeho učebnice, kterou vlastně ztratil, a tak ji nahradil knihou Jak ztáhnout jelena z kůže bez podezření.
Hodina probáhala relativně v klidu, až na pár otravně nepodstatných připomínek ohledně názvu a účinku lektvaru.
„Pane profesore Snape,“ začala Hermiona, avšak byla přerušena.
„Ticho!“ ozval se Umbrál v latexovém oblečku, který vyrazil dveře. „Snejpe, zabil jste Jamese Pottera,“ ukázal na profesora pahýlem, kde bývala ruka, evidentně.
„Já? On umřel sám od sebe!“ bránil se Snejp v jelením kabátku. Mezi kouzelníky začala epická bitva. Bitva byla tak epická, že díky její epesnosti nelze popsat průběh.
Vítězem bitvy avšak byla Hermiona, neboť jí ruply nervy a oba kouzelníky petrifikovala, načež se vrátila k přípravě svého jeleního guláše.

Konec

Tajný sen Harryho Pottera
Každý ho zná, Harry Potter, chlapec, který přežil. Je slavný, mnohými milovaný, někým nenáviděný. Chtěl to ale? Zamysleli jste se někdy nad tím, co byl jeho dětský sen? Čím chtěl být, když byl malý? O jeho dětských snech skoro nikdo neví, prozradil to jen málo lidem, samozřejmě Ginny, Hermioně a Ronovi...
Málokdo ví, co všechno se nacházelo v přístěnku pod schody, kde Harry vyrůstal. Dursleyovi tam úklízeli všejaký binec, co nepotřebovali.
Jednoho dne se Harry opět přehraboval v nepořádku, který se tam nacházel a stále přibýval. Zanedlouho našel celkem nový atlas světa, který Dursleyům někdo dal, ale k čemu by jim asi byl? Následující dny se Harry bavil tím, že listoval atlasem, zkoumal mapy a prohlížel si obrázky. Obzvlášť ho zaujala jedna dlouhá evropská řeka, ta nejdelší, co protéká hlavně jedním velkým státem. Na její jméno narazil už několikrát, v různých starých zaprášených knížkách ukrýtých hluboko pod schody. Často se k mapě vracel a přemýšlel, jak krásná řeka to musí být, když ji někteří lidé tak uctívají a nazývají ji matkou. Moc se tam chtěl dostat.
Na to ale neměl čas. Najednou se všechno rychle seběhlo, objevil se Hagrid, však to všichni známe. Nasednout na vlak a hurá do neznáma. Škola čar a kouzel v Bradavicích, začal školní rok a on na své přání přes všechen ten humbuk kolem něj, nové prostředí, učení se kouzlit, kamarády a kouzla úplně zapomněl...
Když se pak po tom náročném roce vracel zpátky a ve vlaku přemýšlel o všech událostech, přijela paní s vozíčkem. Nabídla jim sladkosti, krátce si s nimi povídala a pak zas jela dál.
„To je ono!“ pomyslel si Harry. A jeho dětský sen byl dotvořen. Chtěl jezdit vlakem podél Volhy, tlačit před sebou vozíček a povídat si s cestujícími kouzelníky. Koukal by na krajinu a nemusel by řešit hrozící smrt.
Přes prázdniny se mu to však nepovedlo, další rok musel do Bradavic zas. Brumbál je všechny přivítal a už se zase vše rozjelo. Hermiona se snažila všechno naučit a ve škole se začaly dít podivné věci.
Na konci roku, kdy opět unikl smrti, se v myšlenkách vracel ke svému snu. Řekl to Hermioně i Ronovi, ale ti v jeho snu pochopení moc nenašli.
A tak to šlo dál a dál, rok co rok, až konečně bylo po všem. Stal se bystrozorem, ale u toho si začal plnit svůj sen. Vydal se na bystrozorskou misi do Ruska. A tam se nechal zaměstnat u kouzelnických drah. Narazil si čepici hluboko do čela, brýle vyměnil a tlačil vozíček na cestě vlakem jezdícím část své trasy podél Volhy a povzbuzoval kouzelnické děti na jejich cestě do školy.
Vydrželo mu to docela dlouho, ale nebyla to jeho jediná práce. Dál zůstával pracovat pro Británii a do Ruska se vracel na začátku a konci školního roku.
Hermiona, Ginny i Ron si z něj občas dělali srandu, kvůli jeho snu. A začali mu říkat Harry Volha Potter.

Harry Potter a Brumbálova péče

Na tichou Prasineckou ulici se snášely první sněhové vločky toho roku. V oknech se blikotaly svíčky v objetí vyřezávaných dýní a z otevřených dveří hostince U Tří košťat se krom sladké a kořeněné vůně Máslového ležáku linul rozladěný vícehlas Double Trouble. I lidé sužovaní válkou proti nezměrnému nepříteli, který rozeséval strach a bolest do všech koutů země a hrozil uchvátit kouzelnický i mudlovský svět, doufali v jediný střípek radosti, který jim přinášel svátek všech svatých.
Z bran nedaleké Bradavické školy ráznými dlouhými kroky vzkročila vysoká postava ve švestkově modrém plášti zdobeném svítivě rudými hvězdami. Stříbrné vlasy mu splývaly stejně jako vousy zpod vysokého špičatého červeného klobouku až k pasu. Pod paží nesl lepenkovou krabici velkou asi jako průměrně vzrostlý maguár a zatímco se mu na hlavní ulici pod nohy pletly děti v kostýmech slavných kouzelníků a magických tvorů s košíčkz plnými sladkostí, tiše si pohvizdoval. Budil dojem člověka, který se chystá dokončit úkol a už teď je s dobře odvedenou prací spokojen. Aniž by se jedinkrát otočil, vzal za kliku Soví pošty.
Znuděný pošťák za pultem měl na čapce své uniformz vratce postaveného plyšového netopýra, který na pozdrav přátelsky zaplácal křídly. Jeho majitel oproti tomu ani nezvedl hlavu a dál otráveně čmáral ožužlaným brkem do umaštěného formuláře.
Příchozí upustil krabici přímo na pult. Ozvalo se podivné zakňourání.
„To vám nevemu,“ oznámil pošťák, aniž by zvedl hlavu, „Balík poškozen.“
„Prosím?“ zeptal se kouzelník se zdvořile pozvednutým obočím.
„Balík poškozen,“ zopakoval pošťák otráveně a roztřepeným koncem brku ukáyal na roh krabice, „Podívejte, tady ten papundekl vypadá, jako by po něm někdo střelil Bombardou. Adresát nám to neveme a vy pak budete požadovat náhradu. Ani náhodou.“
Kouzelník se zvědavě naklonil blíž a zkoumavě si balík prohlédl přes obroučky svých půlměsícových brýlí. Nevzrušeně postrčil dírou v rohu krabice zpátky dovnitř drobnou dětskou ručku a klepl do balíku hůlkou. Ten se obalil hnědým papírem.
„Prosím na Zobí ulici číslo 4, Kvikálkov, Surrey.“
Obsah krabice začal přes balicí papír nezřetelně kňourat.
„Přeprava zvířat je za poplatek,“ šlehnul pošťák po podivném zákazníkovi podezřívavým pohledem.
„To je v pořádku. To není žádné zvíře,“ ujistil ho ten stále klidným tónem.
„A co to tedy je?“
„Harry Potter,“ odpověděl muž jako by to byla ta nejpřirozenější věc pod Sluncem.
Z pošťákovy čapky šokovaně upadl netopýr.
„Vy chcete poslat poštou nemluvně?“ vytřeštil nevěřícně oči.
„Ujišťuji vás, že jsem pečlivě prostudoval vaše obchodní podmínky a není to s nimi v rozporu,“ kouzelník pomalu poskládal dlouhé tenké prsty na vrcholu krabice a chvíli si pošťáka zkoumavě prohlížel ledově modrýma očima. Mladík se pokusil zanořit hlouběji do své židle. Než tohohle zákazníka, snad by si raději dal stepařský souboj s Akromantulí.
Zkusmo polknul na prázdno: „A to se nebojíte, že se vám po cestě ztratí?“
„Má přeci Hlídáček,“ připomněl vousatý kouzelník blahosklonně.
„Ale... ale... ale...“ marně hledal pošťák slova a nemě prosil sovy sedící na okolních pozicích o pomoc, „Potřebuju souhlas rodičů. Vy jste otec?“
„Umřel,“ oznámil muž suše.
„A co matka?“
„Umřela.“
„Kdokoliv jiný?“
„Umřeli. Zobí ulice číslo 4, Kvikálkov, Surrey.“
Do ticha, které následovalo, hlasitě práskly dveře.
„Brumbále!“ zachraptěl Snape ve dveřích, „Copak jste se úplně pomátl na rozumu?! Copak nevíte, co všechno se s poštovními zásilkami může stát? Kolikrát už se ztratily a našli je až po deseti letech za polárním kruhem? Kolikrát je sovy sežraly? Nebo dokonce posraly?!“
„To si vyprošuji!“ našel pošťák ztracený hlas a vztyčil se za pultem, „Tuto zásilku pošta nepřijme. Balík je poškozen.“
„Pak tedy zbývá poslední možnost,“ povzdechl si Brumbál a zvedl krabici z pultu, „Neviděl jste Hagrida, Severusi?“

Neoficiální hájenkohocz hymna
Znám jedno HOCZ, znám Bradavice,
nejlepší ze škol, co já znám.
Šéfuje tam Kirara, studium je zadara,
navíc spoustu super lidí poznáš tam.

Náš server ovšem zadarmo neběží.
Přispějte, kdo můžete dát.
Kirara bude rád a bude pořád na čem hrát,
škola tu stále pro nás bude stát.

Znám jednu Hájenku, znám já krásnej kraj.
Žab a koz je tu plný háj.
Hoczáci jezdí sem, penetrují skautskou zem,
hrajou si, kecají a pijou čaj.

Tradiční africká náboženství a jejich magická symbolika

V Africe existuje spousta různých kmenů, které nemají vůbec žádný strach a zároveň se chrání před různými nebezpečími v jejich okolí způsobenými přírodními vlivy a nepřízní osudu. Takové kmeny potom musí věřit v jednoho boha nebo i více menších bohů, kteří občas mají dobrou auru, náladu a vůli. Avšak osud s těmito kmeny někdy zápasí nemilosrdně, nelítostně, krutě i bez větších skrupulí. V Africe je hodně často hladomor, neboť tam neprší. A navíc nefungují klimatizace. Což vede k velkému poklesu tradičních afrických hodnot.
Symbolika afrických zemí vychází z opravdu teplého proudění vzduchu a kouřových signálů, které byly důležité, když domorodci oslavovali své každoroční narozeniny. Rituál je důkazem náklonnosti velkorysé bohyně, se kterou odvážní bohové splodili spoustu potomků, kteří bohužel umřeli. Proto tradiční africkou symboliku můžeme také najít ve velkých kozách, nicméně ji nikdy nenajdeme v malých podzemních zásobárnách vody. Takové zásobárny jsou výlučně v pravém africkém významu pouze symbolem nemožného. Nevyskytují se, což nedává občas smysl, bohové ani symboly nejsou zárukou dobrého zažívání ani trvalého bydliště. Výskyt požárů se stal známým doprovodným jevem neuvěřitelného rituálu prosby k malým nebeským stvořením. Tato stvoření nejsou doložená žádným písemným pramenem. Ačkoliv profesor Archibald říkal, že tohle nevyřeší žádný opravdu velký zapeklitý problém, symbolem čehosi nadpozemského je, popravdě řečeno, ve skutečnosti pouze jakási věc, namalovaná na malinkatém útržku pergamenu s výkladem symboliky místních věřících fanatiků. Tito věřící fanatici se nechtějí oficiálně přiznat k metodám, které nejsou oficiálně schváleny Ministerstvem. Provozování těchto rituálů je velmi škodlivé, neboť způsobuje inhalaci plynů škodlivých pro lidský organismus. Musíme proto zařídit, aby došlo k vybudování větracích šachet po celém území afrických kmenů žijících kočovným životem. Přesto se místní šamani dopouští prohřešků způsobující hněv ohnivých papoušků (fénixů). Magické symboly těchto ptáků jsou vertikálně umístěny na dvou významných polokruzích a horizontálně na obětním oltáři. Tudíž rozeznáváme samotné symboly určené k vyvolávání bohů i k zapuzení makaků přenášejících různé nemoci.
Bohyně Antelope, známá svými významnými kozami rohatými, společně s poněkud vyzáblým milencem rozdává plnými hrstmi radost a nadšení z milostných hrátek. Milenec a kozy se účastní jakýchsi každoročních rituálů, které mohou často skončit špatně. Důsledkem tohoto hladu po rozkoši se ale téměř vždy stává, že svět spatří neobvyklé kolosální a audiovizuální efekty, díky kterým začne hořet. Kozy s milencem sdílí jednu společnou symboliku představovanou trojúhelníkem s několika různě velikými polokruhy. Dalším symbolem koz bývá penetrace žabího jazyka do kozích sýrů chutnajících po žabích stehýnkách.
Nesmíme ale zapomínat na další významné bohyně tohoto pantheonu. Například bohyně lásky Marumaru se pravidelně stýká s Antelope, aby společně vyprodukovaly úspěšný plán osídlení žabího údolí, které není spálené věčným hněvem ohnivých papoušků. Její symbol je dvanáct koz stojících na želvím krunýři. Nesmíme ale zatajit důležitou roli ohně při měsíčku během rituálů vzkříšení starších žab.
Můžeme proto udělat zjednodušené závěry a říct, že africká náboženství v podání jedenácti z mnoha dalších kmenů naprosto nemají vnitřní konzistenci, a tudíž jejich studium je velmi náročné.
Zdroje:
H. J. K. Plch: Rozhovory s jedenácti šamany a jedním Plchem
Rampa McKvák: Biologie žab
záznamy meteorologické stanice v Johannesburgu (JAR) od 1883 do 2050
Troj Čtverec: Za půlkruhy kolem Země